František Milička 1885 - 1942

Narozen 3.8.1885 v Bojkovice
Zemřel 23.3.1942 v Mauthausen

Biografie

V letošním roce uplyne 130 let od doby, kdy se v Bojkovicích 3. 8. 1885 narodil František Milička v rodině Jana Miličky a Josefy roz. Hradské. Vzhledem k tomu, že pamětníci odcházejí a ucelené informace k jeho osobě schází, rozhodl jsem se přiblížit jeho životní příběh.

Po absolvování Zemské vyšší reálky s maturitou v Uherském Brodě v roce 1905, pokračuje František Milička na učitelském institutu ve Slezské Ostravě. V říjnu 1906 nastupuje na jednoroční důstojnický kurz do Krakova u 13.p.pluku a v letech 1907-1914 po účasti na dalších cvičení u 90. p. p. dosahuje hodnosti podpraporčíka.

V letech 1908-1909 vyučuje na obecné škole v Hradčovicích a později až do mobilizace 1. srpna 1914 učí v Drnovicích u Valašských Klobouk. Mezi tím se 20. 5. 1912 žení s Annou Liškovou a před odchodem do I. sv. války se jim narodí 28. 4. 1914 dcera Anna.

Na frontu odchází dne 10. 9. 1914 s 90.p.p. z Jaroslavy. Do ruského zajetí se dostává 20. 11. 1914 u Opatova v Haliči. Poslední pobyt v zajetí jej zastihuje v Barnaulu, kde se 29. 7. 1917 přihlašuje do čs. legie a je 1. 5. 1918 zařazen ke 3. rotě 7. stř. Tatranskému pluku jako novobranec ke kulometnému oddílu „Marino“. Postupně je tento pluk přejmenován na 2.čsl. pochodový prapor a v únoru 1919 na 12. čsl. stř. pluk M. R. Štefánika. Se 7.plukem se zúčastnil bojů proti Rudé armádě na Sibiři u Novo Nikolajevska, u Nižně Udinska a na řece Bílé u Irkutska. Prošel i tažením na st. Tajga a na Barnaul a Bijska a operací u Kargatu a Kabakly. S 12. plukem se zúčastnil obrany transsibiřské magistrály na účastku Krasnojarsk- Filimanovo a od st. Kljukvenaja do st. Zima.

Posledním XXXIII. transportem odplouvá 21. 6. 1920 z Ruska lodí M.S.A.T. Logan z Vladivostoku do Terstu, kam připlouvá 14. 9. 1920. Od 18. 9. do 18. 10. 1920 je odeslán na repatriační dovolenou a k 31. 10. 1920 je přeložen v hodnosti poručíka do zálohy.

František Milička plynule hovořil třemi světovými jazyky (rusky, německy a polsky). Také z toho důvodu po návratu z Ruska, dostává nabídky na významné pracovní pozice jak u armády, tak do diplomatických služeb. Vrací se však do rodného kraje k nevýnosné kantořině. Ihned po návratu do Bojkovic se zapojuje aktivně do pracovního a společenského života. Nejdříve učí od 5. 9. 1920 na pětitřídní obecné a od 1. 9. 1921 do 31. 8. 1927 na smíšené měšťanské první odbor. V letech 1921- 1927 je zvolen starostou Sokola. K tomu ještě pracuje jako jednatel Komité pro postavení sochy Svobody v Bojkovicích. Dále ještě pracuje ve funkcích u hasičského sboru, kde zastává II. zástupce velitele (v letech 1923-1927) a vzdělavatele (od roku 1925 do roku 1931).

Od 1. 9. 1927 do 30. 9. 1935 je jmenován definitivním řídícím učitelem na dvoutřídní smíšené obecné škole ve vedlejším Krhově. Zde pracuje jak v obecním zastupitelstvu tak i jako jednatel Sokola. Kromě toho je vzdělavatelem Župy Komenského, předsedou Místní jednoty legionářské a Svazu národního osvobození a místopředsedou Volné myšlenky v okresním osvětovém sboru.

Aby umožnil studium svým čtyřem dětem, přihlásil se do konkurzního řízení na místo ředitele školy v Olomouci Nových Hodolanech. Toto konkurzní řízení vyhrál a je následně uveden školním radou dekretem z 25. 9. 1935 č. 53 757 do této funkce. Na škole ustanovuje jako jednu z prvních „Pokusnou reformní školu" s moderními vyučovacími metodami. Dbá na výchovu školní mládeže k vlastenectví, k seznamování s dějinami českého národa a s tradicemi našeho státu. V kulturní i politické sféře je věrným a neohroženým propagátorem idejí T. G. Masaryka. V roce1937 je jmenován náhradníkem městského školního výboru pro české školy v Olomouci. Stává se členem Sokola Nové Sady a později jejím starostou. Posléze pracuje v předsednictvu ČOS a je posledním olomouckým župním vzdělavatelem v legální éře činnosti Sokola. K tomu vede úspěšný divadelní soubor. V Československé obci legionářské pracuje jako správce sociálního fondu až do svého zatčení. Po okupaci  hitlerovským Německem se těžce smiřuje se vzniklou situací a s dalšími opatřeními zaváděnými okupanty. Je zklamán, že jsou zakazovány oslavy 28. října a naopak připomínáno výročí zřízení „Protektorátu Čech a Moravy“ a narozeniny Adolfa Hitlera.

V březnu roku 1941 je jako bývalý legionář vyloučen ze školství a poslán do výslužby.

V těžkých dobách národa vždy věděl kde je jeho místo. Odmítl emigraci, i přesto, že mu hrozilo nebezpečí zatčení. Organizace Sokola dostala významné místo v odboji. Její činnost použila ve svých plánech "Obrana národa", se kterou Obec sokolská plně spolupracovala. Sokolové, včetně Františka Miličky, získávali další spolehlivé osoby pro budoucí boj. Po likvidaci Obrany národa, celostátní vedení Sokola zorganizovalo vlastní ilegální síť nazvanou „Obec sokolská v odboji“, v níž František Milička opět našel své místo. S příchodem R. Heydricha, jako zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, bylo vyhlášeno stanné právo, jemuž padly za oběť stovky vlastenců. Rovněž František Milička byl 3. 12. 1941 zatčen a vězněn v Kounicových kolejích v Brně.

Z vyšetřovacích spisů gestapa se dovídáme, že důvodem zatčení bylo získávání a předávání zpravodajských informací od listopadu 1940 přes Karla Sirotka (sokolský funkcionář † 7. 5. 1942 v Mauthausenu) Prof. PhDr. Bohumilu Kladivovi (členu výboru Československé obce sokolské, několikrát vězněného v Kounicových kolejích, († 8. 2. 1943 v Brně) ve spolupráci s doc. RNDr. et. ThDr. Františkem Schacherlem († 11. 7. 1944 v Mauthausenu) a Emanuelem Krajinou (učitel, člen Sokola, † 16. 6. 1942 v Kounicových kolejích). Tyto informace byly určeny pro zpravodajskou organizaci v Praze a dále předávány kurýry do Londýna. Milička pro shromažďování uvedených zpravodajských informací získával odbojové skupiny z Olomouce a okolí. Jednalo se o skupinu členů Sokola v Nových Sadech, kteří se rozhodli po pozastavení činnosti Sokola v dubnu 1941 vstoupit do odboje. Byli to otec a syn Josef Mišák st. a Josef Mišák ml., J. Švec, K. Fiala, K. Šíma, V. Preininger, A. Grasse a Josef Janeček. Vesměs bývalí členové výboru a přední sokolští pracovníci. Jmenovaní se scházeli na různých místech, nejčastěji v hudební škole, kterou vedl K. Fiala. Jejich hlavní činnost spočívala v přípravě revolučního výboru v Nových Sadech a v organizování ozbrojených čet s počtem okolo 100 mužů. Velitelem jedné takové čety byl ustanoven Josef Janeček. Dále odbojáři pátrali po zásobách zbraní a střeliva u příslušníků německé národnosti, vypracovávali plány pro zajištění státně a veřejně důležitých objektů pro dobu plánovaného převratu. Šířili mezi obyvatelstvo letáky s protinacistickou propagandou, vypracovávali memoranda pro Londýn, na tom se konkrétně podílel František Milička a provozovali intenzivní kurýrní a výzvědnou službu. Činnost skupiny byla tak rozsáhlá, že sahala až k odbojové skupině generála Aloise Eliáše. Po vyzrazení byli všichni zatčeni mimo Josefa Janečka. Ze zatčených se po skončení války vrátili pouze Fiala, Šíma, Preininger a Grasse. Ostatní byli popraveni nebo umučeni. Vedle těchto jmen jsou uváděni jako další členové odbojové skupiny většinou bývalí legionáři Svoboda, Šorm, Hanák, Coufal, Zabloudil, Hanák a Zbíral.

Po věznění v Kounicových kolejích byl František Milička převezen 3. 2. 1942 do koncentračního tábora Mauthausen, kde 23. 3. 1942 zemřel. Jako příčina smrti byl oficiálně udáván katar tlustého střeva. Tato informace je rozdílná s tou, kterou získala vdova po panu Miličkovi od spoluvězně MUDr. Josefa Podlahy z Brna, po jeho návratu do vlasti. Podle jeho svědectví měl zemřít na „schodech smrti“ v kamenolomu v Mauthausenu.

Tak skončil obětavý vlastenec, který bojoval za vznik samostatného státu v I. sv. válce a bez ohledu na vlastní prospěch a ohrožení rodiny se postavil proti nepříteli v období okupace za II. sv. války. Naplnil tak slova, která pronesl při uvítání T.G.Masaryka za legionáře při jeho návštěvě 26. června 1924 v Bojkovicích: „…jsme ochotni – přísaháme - Ti - přinést i další oběti na ochranu Tvou i naší republiky“.

Miroslav Navrátil

Umístění v prostoru