Miroslav Piskáček 1927 - 1942

Narozen 31.3.1927 v Praha
Zemřel 24.10.1942 v Mauthausen

Biografie

Příběh rodiny Piskáčkových

 

Mládí

Jaroslav Piskáček se narodil 3. května 1897 v Praze Vysočanech v čp. 148 za asistence porodní báby Johanny Žižkové z Vysočan. Pokřtěn byl 9. května kaplanem Matějem Samkem. Nové dítko dostalo jméno Jaroslav Jan. Po vystudování školy technického směru začal Jaroslav Piskáček pracovat ve vysočanské továrně Českomoravská Kolben a Daněk. Tato továrna ovlivňovala život Jaroslava Piskáčka od jeho mládí. Vznikla totiž již v roce 1896. Tehdy ve Vysočanech založil Emil Kolben společnost Kolben a spol., po dvou letech se sloučila uvedená továrna se strojírenskou společností Pražská a.s. Touto fúzí vznikla Elektrotechnická a.s., která se od roku 1901 zaměřovala na vodní elektrárny. Nově se Elektrotechnická a.s. transformovala v roce 1921, kdy se spojila s První českomoravskou továrnou na stroje v Praze. Z těchto dvou firem pak vznikla Českomoravská – Kolben. Tu v roce 1927 čekala fúze s Akciovou společností Strojírny vlastněnou Čeňkem Daňkem. Vznikla tak nám již známá Českomoravská-Kolben-Daněk, ve zkratce ČKD. Nově vzniklá ČKD se stala největší strojírnou v Československu. V jejím čele stál až do roku 1939 již zmíněný Emil Kolben. Jaroslav Piskáček v této továrně vyrábějící strojírenské výrobky od vodních turbín, přes tanky a lokomotivy, pracoval jako konstruktér.

S Vysočany spojil Jaroslav Piskáček nejen život profesní, ale i osobní. 5. dubna 1924 se totiž oženil s Antonií Hruškovou, narozenou 8. června 1900. V době jejich sňatku bydleli novomanželé na adrese Čechova 113. V tomto roce také požádali o pas a vyrazili na svoji první manželskou dovolenou přes Rakousko do Itálie. Se žádostí o pas, který byl Jaroslavu Piskáčkovi vydán 23. června 1924, se pak můžeme dočíst něco o jeho vzhledu. Jaroslav Piskáček měl oblý obličej, šedou barvu očí a světlé vlasy.

31. března 1927 se manželům Piskáčkovým narodil na Novém Městě u sv. Apolináře čp. 441 jejich jediný syn Miroslav a manželé se přestěhovali do domu v ulici Na Břehu 15 ve Vysočanech. Po narození syna Miroslava paní Piskáčková zanechala svého zaměstnání ve firmě Medika a stala se ženou v domácnosti. Starala se nejen o svého syna, ale i svoji matku Annu Hruškovou.

 

Sokol

Velmi důležitou roli v rodině manželů Piskáčkových hrál Sokol. Podnět k založení Sokola ve Vysočanech vzešel od úředníků pracujících ve strojírnách Kolben a spol. a od místních živnostníků, kteří dle příkladu z jiných jednot pomohli finančními prostředky k tomu, že mohl být vysočanský Sokol založen v roce 1889 a stal se součástí župy Barákovy. Nemalou zásluhu na vznik jednoty ve Vysočanech měly i sousední sokolské jednoty v Libni a v Karlíně. Hned od počátku se do čela jednoty dostali vážení a známí občané Vysočan, což následně mělo vliv na zvyšující se počty členů. Vlastního cvičiště se jednota dočkala v roce 1931, slavnostní výkop byl proveden již v roce 1927. I to přispělo ke zvýšení počtu členů a jednota získala další finanční prostředky pro svůj rozvoj. Vybudování cvičiště podnítilo příchod nových mladých členů. Tím se začaly rozvíjet nové tělovýchovné aktivity, jako byla odbíjená, tenis a lehká atletika. Zvláště pro ni byly na Tyršově cvičišti, jak sokolové svůj tělovýchovný stánek nazývali, ty nejlepší podmínky.

Na počátku roku 1938, kdy se situace kolem Československa stále více zhoršovala, zorganizovala župa Barákova organizována „Brannou školu“. Úkolem jejích absolventů bylo v jednotách vytvářet branné komise, které měly sloužit k zabezpečení pořádku v případě očekávané války. Za vysočanskou jednotu touto „školou“ prošel Jaroslav Piskáček i jeho pozdější blízký spolupracovník z doby okupace Jaroslav Smrž.

Vyvrcholení činnosti Sokola ve Vysočanech v době před II. světovou válkou byla účast jednoty na X. všesokolském sletu v roce 1938. Vysočanskou jednotu tehdy vedl Jaroslav Piskáček, který se stal jejím náčelníkem v roce 1937 a zároveň v té době zastával i funkci zástupce náčelníka v župě Barákově a župního vedoucího prostého tělocviku.

Sokol ale nebyl jedinou zálibou Jaroslava Piskáčka. Jaroslav Piskáček také velmi rád fotografoval. Vlastnil na tu dobu velmi kvalitní fotoaparát.

 

Okupace

První setkání s realitou nastávajících dní byla pro Piskáčkovy již zářijová krize vyvolaná Němci v roce 1938. Už v té době došlo k prvnímu exodu českého obyvatelstva z českého pohraničí. Do Vysočan se tak dostali lidé z Kamenického Šenova, protože vysočanská jednota měla nad touto jednotou záštitu. Vysočanští Sokolové v těchto dnech zajistili vyhnaným ubytování v přednáškové síni „Tyršova cvičiště“. Postupně se pak sokolským činovníkům podařilo pro vyhnané sehnat byty a zajistit práci u ve firmách a živnostech, které vlastnili členové jednoty.

Po okupaci českých zemí se představitelé vysočanského Sokola soustředili hlavně na dorost. Starší funkcionáři se snažili o to, aby dorůstající generace zůstala pohromadě a byla připravena pro plnění úkolů spojených s řízením jednoty. Výsledkem této snahy bylo ustanovení tzv. „Dorostenecké samosprávy“, jejíž členové měli převzít zkušenosti, předávané staršími funkcionáři, (z vedení Sokola) včetně instrukcí, jak se mají v nadcházející době chovat při kontaktu s okupační zprávou.

Další předěl v práci činovníků Sokola nastal na podzim roku1941. Nejprve 8. října 1941 jsou v rámci tzv. Aktion Sokol pozatýkáni přední představitelé Obce sokolské. Následně 12. října se z pozastavené činnosti Sokola, které nastalo 12. dubna 1941, stává zákaz veškeré činnosti. Sokol tím přechází do plné ilegality. Hlavní představitelé jednotlivých jednot začínají organizovat peněžní a potravinové sbírky za účelem hospodářského zabezpečení rodin, které přišly o svého hlavního živitele. O organizační zabezpečení těchto sbírek ve Vysočanech se zasloužil hlavně Jaroslav Piskáček a Viktor Opava za pomocí Dorostenecké samosprávy. Další fází v přerodu Obce sokolské v ilegální odbojovou organizaci, která se nazývala Obec sokolská v odboji (OSVO) bylo vytváření tzv. pětek. Ve vysočanské jednotě zorganizoval tuto pětku její náčelník Jaroslav Piskáček. K ruce si pak vybral starostu Pavlíka Hynka, vedoucího cvičitele dorostu Jaroslava Smrže a cvičitele Josefa Pospíšila a Josefa Nového. Postupně byli přizvání i další členové jednoty. Zprvu pokračovali v organizování peněžních a potravinových sbírek určených pro rodiny zatčených sokolských odbojářů. V lednu roku 1942 se však situace ve Vysočanské jednotě radikálně změnila.

 

Příchod parašutistů do protektorátu

Na konci prosince roku 1941 jsou do protektorátu při jednom operačním letu vysazeny 3 výsadkové skupiny. U Nehvizd skupina ANTHROPOID, u Senic u Poděprad skupina Silver A a u Kasaliček skupina Silver B. Skupina ANTHROPOID ve složení rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš ukryla po vysazení svůj operační materiál v zahradní boudě Antonína Sedláčka a vyrazila ráno na svoje záchytné adresy. Bez problémů se uchytila u železničního zaměstnance Václava Stehlíka v Rokycanech, tak v Plzni u penzionovaného policejního komisaře Václava Krále. Díky jeho známému Janu Bejblovi dostávají parašutisté kontakt na Václava Růtu a přemísťují se do Prahy, kde mělo být i jejich vlastní místo působení.

Na adrese u Růtových pobývají oba parašutisté do 5. ledna 1942. Tehdy alespoň dle Heinze Pannwitze se u Růtových v bytě náhodně objevil Jan Zelenka-Hajský, jejich soused, aby si u Václava Růty „objednal soupravy poštovních známek“ a Růta ho seznámil při této příležitosti s faktem, že má v bytě ukryty parašutisty. Od tohoto data se tak oba parašutisté dostávají do plné péče sokolské odbojové organizace.

Jan Zelenka – Hajský neprodleně informoval o příchodu parašutistů svého známého Václava Nováka. Toho důvěrně znal ze svého působení ve funkci starosty Sokolské župy Krušnohorské-Kukáňovy, neboť v tu dobu Václav Novák v župě vykonával funkci župního náčelníka. Oba pak po záboru československého pohraničí v roce 1938 byli ze svých domovů vyhnáni a nové bydliště našli v Praze.

Václav Novák pak o této skutečnosti řekl Jaroslavu Piskáčkovi a ten mohl později prohlásit: „Asi někdy v lednu 1942 zjistil jsem od bývalých členů Sokola Nováka a Zelenky, že v protektorátu se zdržují agenti-parašutisté, kteří zde mají provést vojenské úkoly.“ Oslovení Piskáčka pravděpodobně nebylo náhodné. Vysazení parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše proběhlo v Nehvizdech a na tuto větev rozsáhlé členské základny župy Barákovy měl kontakt Jaroslav Piskáček.

Václav Novák s Janem Zelenkou dospěli k názoru, že je potřeba do podpory parašutistů zahrnout širší okruh sokolských činovníků. K tomu jim opět pomáhá Jaroslav Piskáček, protože sám seznamuje s uvedenými skutečnostmi Františka Hejla, jak je uvedeno v dochovaném výslechovém protokolu. „V lednu 1942 jsem se dozvěděl od Piskáčka, jehož jsem znal již delší čas, že v protektorátu Čechy a Morava se zdržují agenti-parašutisté, kteří zde mají vyřídit nějaký vojenský úkol.“ Souběžně s Františkem Hejlem je do informace o přítomnosti parašutistů v Praze zasvěcen i Antonín Oktábec. Ten si hned vzal za úkol pozvat na domluvenou schůzku s Novákem a Piskáčkem již do věcí zasvěceného Františka Hejla: „Já (Fr. Hejl pozn. autora) sám jsem měl v lednu 1942 telefonický rozhovor s Oktábcem, který mne pozval k poradě. Já jsem navrhl Oktábcovi, jehož jsem znal léta z ještě legálně existujícího Sokola, aby se ta porada konala u mne v kanceláři. Během porady měla být prodiskutována podpora, respektive ubytování agentů-parašutistů. Celkem se na poradu dostavili: Oktábec, Novák, Piskáček a já. Při této poradě jsem se také dozvěděl, že agenti-parašutisté přišli z Londýna.“ Od této schůzky se tedy rozvinula nebývale velká akce pomoci parašutistům, která byla ukončena až selháním Karla Čurdy z paraskupiny OUT DISTANCE.

Jaroslav Piskáček také Františka Hejla požádal, když. Šli společně z této schůzky „o peníze pro již ubytované agenty-parašutisty. Já jsem Piskáčkovi vydal obnos 1000.- korun k podpoře agentů-parašutistů a také později jsem mu dal pro stejný účel 1000.- korun. Celkově jsem tedy daroval pro podporu agentů-parašutistů přišlých z Londýna obnos 2000.- korun. Peníze pocházely od Vacína, který mezi tím již zemřel v nějakém koncentračním táboře. Svého času mi ty peníze dal na podporu sokolských rodin v nouzi“

Od začátku vysazení mají parašutisté největší starost, jak z dopadové plochy převést do bezpečí uschovaný operační materiál. Proto Jaroslav Piskáček a Václav Novák „odjeli již 4. ledna 1942 do Nehvizd. Blízko Nehvizd navštívili tamějšího náčelníka Sokola Starého a radili se s ním o odstranění padáků, věcí, výbušnin a zbraní, které v místních polních boudách atentátníci (Kubiš a Gabčík) ukryli po seskoku. Oběma tehdy nebylo známo, o koho se v případě obou agentů jedná. Starý navštívil v další vesnici tamějšího rolníka Baumanna, býv. předcvičitele Sokola, jehož prarodiče byli ještě Němci ze Sudet, a radil se s ním o odstranění padáků a náčiní.“ Poté přijíždí do Nehvizd v podvečerních hodinách 13. ledna 1942 Jan Kubiš a přenáší za pomocí zahradníka Sedláčka veškerý materiál ze zahradního domku přímo k Sedláčkům.  Až poté „se k Baumannovi dostavil Kubiš, který vystupoval pod krycím jménem “Strnad” S Baumannovou pomocí přenesl padáky a další věci do nějakého lomu. Baumann tvrdí, že sám věci nepřemísťoval, prý jen Kubišovi poradil, aniž by znal přesné místo, kam on věci zahrabal.“. Po této fázi pak nastává fáze druhá, ve které je potřeba ukrytý materiál převést do Prahy.

Tuto podanou rekonstrukci událostí nám narušuje svědectví Emanuela Filípka, který po válce uvedl, že „Jaroslav Piskáček byl prvým z činovníků náčelnictva Barákovy župy, za kterým v prvé polovině ledna 1942 přijíždí okrskový náčelník Jaroslav Starý ze Šestajovic s hlášením, že u Nehvizd seskočili dva chlapci z Anglie, že je má prozatím u sebe a že chlapci chtějí do Prahy.“ Tuto tezi potvrzuje i poválečné svědectví pana Hellera, člena předsednictva náčelnictva župy Barákovy, který uváděl, že první avízo o parašutistech dostal právě on a Jaroslav Starý od Františka Kroutila z Nehvizd. Pravdivosti tohoto tvrzení nahrává fakt, že v den výsadku parašutisté navázali kontakt právě s náčelníkem místní sokolské jednoty Františkem Kroutilem. Při druhé návštěvě, kdy Kroutil a Kubiš pravděpodobně hledají lepší místo pro uschování vysazeného materiálu, dává Kroutil Kubišovi kontakt na Jaroslava Starého náčelníka IV. okrsku župy Barákovy ze Šestajovic. Ten do řetězce podporovatelů zapojuje Břetislava Baumana a Jaroslava Piskáčka. Logiku tento výklad událostí má také. Je však velmi nepravděpodobné, že by se parašutisté sešli se Zelenkou Hajským až poté, co by je propojil Novák s Piskáčkem, ač od začátku ledna žili společně se Zelenkou v jednom domě a na stejném patře.

 

Vše pro parašutisty

Jaroslav Piskáček krátce poté, co navázal kontakt s parašutisty, zapojil do celého dění koncem ledna 1942 svého kolegu ze Sokola Jaroslava Smrže. Asi po zvažování jak dál s parašutisty, přišel Jaroslav Smrž s nápadem, že by mohli parašutisty ubytovat ve vilce „Naše Emka“ ve Svépravicích, která patřila jeho zeťovi Václavu Khodlovi, a která přes zimu bývala prázdná. Jaroslav Piskáček samozřejmě Václava Khodla dobře znal z vysočanského Sokola a tak k tomu vyslovil souhlas.

Postupem času byly do vily Emka převezeny padáky, kombinézy a bedny se zbraněmi, které byly do té doby uschovány v Horoušanech.

Nejdříve však bylo potřeba ještě doléčit zranění rtm. Josefa Gabčíka způsobené při vysazení v Nehvizdech. Proto Jaroslav Piskáček přivedl Josefa Gabčíka k MUDr. Stanislavu Hrubému, jejich rodinnému lékaři: „Někdy v lednu 1942 přivedl ke mně můj starý pacient, Jarka Piskáček, muže, který měl vyvrtnutý palec na levé noze. Ošetřil jsem jej, aniž jsem se na něco ptal.“

Piskáček společně s Novákem se do podpory dvou parašutistů intenzivně zapojili. Byli si ale jasně vědomi, že jen jejich síly k podpoře obou parašutistů nestačí. Všechno v té době od potravin po oblečení bylo na lístky. Proto do okruhu podporovatelů bylo potřeba zapojit širší okruh lidí. Václav Novák proto zamířil na Mělník, kde mohl aktivovat místní sokolské činovníky prostřednictvím Václava Marečka. Ten byl v podobně jako Václav Novák v roce 1938 z československého pohraničí vystěhován i se svojí rodinou a usadil se na Mělníku. Zde zastával v místní sokolské jednotě funkci místostarosty. Již v polovině roku 1941 s ním Václav Novák navázal užší kontakty, že v létě roku 1941 došlo ke schůzce Václava Nováka a Václava Marečka na Mělníku, které se zúčastnili i další členové místní mělnické pětky. Tito sokolští činovníci se domluvili hlavně na podpoře rodin postižených perzekucí ze strany okupačních orgánů. Tato činnost zintenzívněla po 8. říjnu 1942, kdy po tzv. Akci Sokol byli zatčení přední představitelé Obce sokolské. Po příchodu parašutistů v lednu roku 1942 se pak pomoc rozšířila na pomoc parašutistům pobývajících v Praze, jejíž počet se od dubna 1942 velmi rozrostl.

Jaroslav Piskáček se naopak v lednu roku 1942 vypravil do Neratovic. Zde dobře znal místního župního starostu obce sokolské Jaroslava Řep. Ten však byl již 8. října 1941 v rámci „akce Sokol“ zatčen. Proto se pravděpodobně přes jeho dceru Jaroslavu, obrátil na jejího manžela Václava Šulce, který kolem sebe soustředil okruh známých, kteří se rovněž zapojili do potravinové, materiální a finanční pomoci parašutistům. Jsou to Sokolové z Neratovic, Kostelce nad Labem, Všetat a Přívor, od nichž šla nezištná pomoc do Prahy určená parašutistům.

 

Legalizace pobytu

Současně s materiálním zabezpečením života parašutistů bylo přikročeno k legalizaci jejich pobytu v protektorátu. O to se významně zasloužil MUDr. Stanislav Hrubý. „Začátkem února přišel Piskáček…, že má v ochraně dva parašutisty z Anglie, kteří mají velká poslání, že je tudíž zapotřebí se o ně postarati. Občanské legitimace měli, pročež jsem radil k zaopatření pracovních knížek, aby byli dostatečně kryti. Doporučil jsem obrátiti se na někoho ze známých v Okresní nemocenské pojišťovně v Praze II, Švehlovo nábř. Nyní víme, že to byli soudruzi Falta a Minif, kteří ochotně obstarali pracovní knížky pro všechny parašutisty…Když koncem února byly pracovní knížky pro ony dva mládence vystaveny, přivedl je Jarka Piskáček ke mně do ordinace, kde jsem dal oběma falešné nemocenské legitimace jako práce neschopné. Prvního přihlásil jsem na jméno Josef Strnad s diagnózou „vřed na dvanácterníku“. Tento bydlel u rodiny Khodlových ve Vysočanech, Waldecká ulice. Druhého jsem přihlásil na jméno František Procházka s diagnózou „zánět žlučníku“. Bydlel rovněž ve Vysočanech a to u rodiny Piskáčkovy v ulici Na břehu. Tato opatření jsem učinil proto, aby se mohli volně pohybovat. Do této akce byl zasvěcen můj dobrý přítel, okresní lékař a revizní lékař Okresní nemocenské pojišťovny, dr. Lyčko (Lyčka poznámka autora) z Karlína. Ten napsal každý týden revizní nález a potvrdil další pracovní neschopnost do legitimace.“

Nakonec se do řady podporovatelů parašutistů zapojila i matka Antonie Piskáčkové, paní Anna Hrušková. Ta bydlela ve stejné ulici jako manželé Piskáčkovi, ale v číslu 97. Hrušková měla kontakty na členy Červeného kříže a od nich získávala potravinové lístky.

Byt Piskáčkových ve Vysočanech se tak stal jedním z ústředních bodů, o který se parašutisté mohli kdykoliv opřít. Samotný byt se nacházel v prvém patře a měl na tu dobu standartní počet místností. Obývací pokoj, ložnici a kuchyni. Na tomto prostoru žila tříčlenná rodina Piskáčkových.

Do podpory parašutistů byl jistě od počátku zapojen i syn manželů Piskáčkových Miroslav. Ten v té době studoval na IV. reálném gymnáziu v Praze VIII v Libni. Shodou okolností na stejném gymnáziu byl zapsán syn Jana Zelenky- Hajského Jan Milíč i syn Václava Růty Jiří. Je tedy velmi pravděpodobné, že proud informací od Zelenky Hajského k Jaroslavu Piskáčkovi a obráceně přicházel i touto cestou. Všichni tři velmi mladí muži byli totiž na svůj věk velmi vyzrálí a vedení k velké zodpovědnosti.

Jan Kubiš dokonce využil známosti Jaroslava Piskáčka k tomu, že u místního krejčího Formáčka, člena jednoty sokolské ve Vysočanech, si dal ušít těsně před atentátem šaty.

 

Atentát

Po vykonání útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Kubiš opustil místo činu na kole směrem do Libně k bytu rodiny Novákových. Zastavil se až před prodejnou obuvi Baťa na rohu Slavatovy a Primátorské ulice. Zde odložil kolo a pěšky odešel k Novákovým. Paní Nováková, když se od něj dozvěděla, že nechal odložené kolo na tomto místě, hned pro něj poslala dceru Jindřišku. Ta kolo odvedla do dvora jejich domu. Mezitím Marie Nováková dala Janu Kubišovi novou košili, protože ta jeho byla na více místech propálená. Ze zraněného oka mu pořád tekla krev. Přestože byl takto velmi nápadný, hned poté co Jindřiška Nováková přivedla kolo do dvora domu, opustil Jan Kubiš byt Novákových. Paní Novákové se ještě zeptal, jak se dostane na Žižkov. Jak však opustil jejich byt, rozmyslel si cíl své cesty a vyrazil k Piskáčkovým do Vysočan. V pozdních odpoledních hodinách asi proto, že uvážil, že zranění oka je vážnějšího charakteru než si myslel, požádal Jaroslava Piskáčka „zda by nezašel za dr. Lyčkou, protože potřebuje ošetřit oko.“ Jaroslav Piskáček však osobně Břetislava Lyčku neznal. Proto se Piskáček vypravil za Augustínem Oktábcem s prosbou, aby zašel za MUDr. Lyčkou a požádal jej o návštěvu ve Vysočanech, kde by mohl Jana Kubiše ošetřit. MUDr. Lyčka se v podvečerních hodinách opravdu k Piskáčkovým dostavil a Kubišovi oko ošetřil.

Nebyla to však poslední návštěva u Piskáčkových v tento den. V podvečer se dostavili k Piskáčkovým i manželé Novákovi. Ti se s Jaroslavem Piskáčkem přišli domluvit, jakým způsobem z Libně odstraní kolo, které tam zanechal Jan Kubiš. Z jejich jednání pak vzešlo řešení, že syn Miroslav pro toto kolo ještě 27. května došel a předal jej hned jeho majiteli Jaroslavu Smržovi, od kterého měli kolo parašutisté zapůjčeno.

V den atentátu nastala ještě jedna zatěžkávací zkouška. V noci z 27. na 28. května byla spuštěna policejní akce, která neměla v historii Prahy obdoby. Zmobilizované německé i české policejní jednotky prováděly systematicky kontroly po bytových domech s cílem vypátrat vykonavatele atentátu. Výsledek této monstrózní policejní akce byl chabý a k vypátrání parašutistů nevedl. Noc strávil Jan Kubiš u rodiny Piskáčkových. Hned druhý den se však přesunul do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

 

Poslední prázdniny

18. června 1942 po nerovném boji nachází 7 parašutistů smrt kryptě kostela v Resslově ulici.

Svojí hrdinskou smrtí si berou parašutisté na věčnost i spoustu informací, které prozatím brání Němcům hlouběji proniknout do sítě jejich podporovatelů. I v osobách Jana Zelenky Hajského, při jeho zatýkání doma v Biskupcově ulici o den dříve, a jeho syna Jana Milíče, kteří spáchali sebevraždu, ztrácí Němci nadlouho stopu, která by je dovedla k odbojářům do Libně a do Vysočan.

Přesto v rodině Piskáčkových panuje velké napětí.

O prázdninách tradičně paní Piskáčková a jejich syn jezdívali do Stach na hájovnu k panu Schwarzovi. Měli tam pronajatou na prázdniny jednu místnost a Antonie Piskáčková se svým synem zde trávila celé prázdniny. Jaroslav Piskáček za nimi jezdil na sobotu a neděli. Místo, kde hájenka ležela, bylo stranou od obce, hned u lesa a blízko mokřadu. Manželé Piskáčkovi se během svého pobytu na hájence vždy aktivně zapojovali do sezonních zemědělských i lesnických prací. Chodili na sena a nebylo neobvyklé, že pan Piskáček dokázal řídit i povoz s koňmi. Tak tomu bylo ještě v létě roku 1941. Léto roku 1942 bylo však jiné. Na prázdninový pobyt na Šumavu začátkem prázdnin odjel jen jejich syn Miroslav.

 

Zatčení

Odbojové pětky Obce sokolské v odboji ve Vysočanech a v Libni první vlnu zatýkání, která se rozpoutala po výpovědích Karla Čurdy, bez ztrát přečkaly. Bylo to proto, že Karel Čurda s odbojáři ve Vysočanech a Libni během svého působení v Praze nepřišel do styku. Druhé mnohem reálnější ohrožení hrozilo z pátrání Němců po dívce, Jindřišce Novákové, která odvedla kolo odložené Janem Kubišem u Baťova obchodu. Němci správně stanovili, že bydliště neznámé dívky, která přišla pro kolo do 10 minut poté, co je tam Jan Kubiš odložil, nemohlo být daleko. Proto na 3. června 1942 pražské gestapo soustředilo v Petschkově paláci 260 dívek zhruba shodného věku, jaký měla Jindřiška Nováková, které bydlely v 15 minutové dochozí vzdálenosti od místa, kde bylo kolo odloženo. Při této rekonstrukci, na kterou byla pozvána i Jindřiška Nováková, však obě svědkyně uvedené události, Jindřišku Novákovou nepoznaly.

Když nevyšla tato akce, vydali se Němci jinou cestou. Z vyhodnocování dosavadních poznatků z vyšetřování atentátu bylo zjištěno, že pomoc parašutistům poskytovaly rodiny, které byly vystěhovány v roce 1938 z československého pohraničí. A tato indicie nakonec vedla k tomu, že byl ve čtvrtek 9. července zatčen Václav Novák i s celou rodinou. Tvrdé podmínky vyšetřování, kterému byla vystavena celá rodina Václava Nováka, vedly k tomu, že 13. července je zatčen Jaroslav Piskáček přímo na svém pracovišti v ČKD. Jeho manželka Antonie byla zatčena týž den doma společně se svojí matkou Annou Hruškovou v době, když si připravovaly koupel. Do těchto příprav vtrhlo gestapo a obě ženy zatklo. Zatknout zbývalo ještě jejich syna Miroslava. Ten byl zatčen až 17. července poté, co gestapo zjistilo, že se nachází ve Stachách na Šumavě. Zde byl zatčen a odvezen k výslechům do Prahy.

Gestapo členy rodiny Piskáčkových podrobilo tvrdým výslechům. Další stopy vyšetřování tak vyústily k tomu, že 14. července byl zatčen i blízky spolupracovník Jaroslava Piskáčka Jaroslav Smrž. Den na to jsou zatčeni Jaroslav Starý a Břetislav Bauman. Václav Khodl byl zatčen 18. července.

 

Terezín a Mauthausen

Po ukončení vyšetřování byli manželé Piskáčkovi a Anna Hrušková odvezeni do Malé pevnosti Terezín. Nevíme však kdy a zda celá rodina současně. Víme jen, že Jaroslav Piskáček, byl ještě 10. října vyslýchán pražským gestapem. Bylo to již v době, kdy celá rodina byla 5. října 1942 stanným soudem odsouzena k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v KT Mauthausen společně s 262 československými vlastenci zapojenými do spolupráce s výsadkovými skupinami Anthropoid, Silver A, Intransitive A Tin. Antonie Piskáčková byla ranou do týla zavražděna v 9:32. Její matka v 11:10. Syn Miroslav v 16:42 a dvě minuty po něm i jeho otec.

 

Závěr

 

Jaroslav Piskáček byl velmi významným spolupracovníkem paraskupiny ATHROPOID. Zasloužil se o to, že celý operační materiál byl bezpečně uschován v Praze a ani po jeho zatčení se nedostal do rukou Němců. K podpoře všech parašutistů dokázal podchytit členy Obce sokolské ve župy Barákovy. Bezprostředně po atentátu poskytl nezištně pomoc Janu Kubišovi. I při výsleších jistě projevil velkou míru statečnosti. To je vidět z kusých výpovědí, zaznamenaných v posledním výslechovém protokolu z 10. října, kde jmenuje jen své spolupracovníky, o kterých věděl, že jsou zatčeni. To samozřejmě platí i o jeho rodině.

 

Vlastislav Janík, badatel, delegát Mauthausenského výboru v České republice

 

Zdroje:

ABS, sign. 141-344-2, s. 3.

AHMN matrika oddaných Okresní správy politické v Karlíně z let 1923-1925, signatura OSP KAR O3, folium 174, č. poř. 512.

AHMP Výpis z matriky narozených římskokatolického farního úřadu u kostela sv. Václava v Proseku z let 1896-1900, signatura PRO N24, folium 277, č. postup. 146.

AHMP soupis domovských příslušníků (1911-1949)

Audio záznam vzpomínek neteře Jaroslav Piskáčka.

Audio záznam ze srpna 2013 vzpomínek Libuše Eichlerové, neteře manželů Piskáčkových. Archiv autora.

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8CKD, citováno k 22. 2. 2015.30 P 1251-14 averz.

Čvančara Jaroslav, „Ni zisk, ni slávu“ PaD č. 2, 2012, str. 16-32, http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1202/016-032.pdf

J. Čvančara, V. Janík, V. Ledvinka, V. Šustek: Pamětní kniha 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu. AHMP 2013.

NA Jaroslav Piskáček PŘ 1921-19

NA PR 1921-1930 P1251-14 a také AHMP výpis z matriky narozených římsko-katolického úřadu u kostela sv. Václava v Praze v Proseku z let 1896, signatura PRO N24, folium 43, č. postup. 119.

NA, sign. 114-10-32

http://sokolvysocany.unas.cz/almanach/almanach.htm

http://www.tjsokolvysocany.cz/?page_id=271 citováno k 25. 2. 2015

Vojtěch Šustek: Atentát na Reinharda Heydricha Edice historických dokumentů, Scriptorium 2013.

Vzpomínky MUDr. Stanislava Hrubého, Právo lidu č. 83, z 19. 8. 1945

Umístění v prostoru