Jan Bečka 1889 - 1942 Zpracovat

Jan Bečka wurde als mittleres von drei Kindern in die Familie eines Mittelschullehrers geboren; er war tschechischer Nationalität und meldete sich bei der Tschechoslowakischen Hussitischen Kirche (Církev československá husitská) an.

Die Mittelschulausbildung absolvierte er an einem Gymnasium in Praha, wo er im Jahre 1908 das Abitur ablegte. Anschließend setzte er seine Ausbildung mit einem Studium der Chemie, Physik und Mathematik an der FF der Tschechischen Universität Praha fort, wo er im Jahre 1912 promovierte. Bald darauf trat er als Reserveassistent in das chemische Institut in der Sektion Landwirtschaft der Tschechischen Technischen Hochschule Praha ein. Im Juli 1913 trat er als Privatassistent in das Hygieneinstitut der medizinischen Fakultät (LF) über, wo er bis zum Jahre 1919 tätig war und sich der Bakteriologie und der Serologie widmete. Im Jahre 1914 bekam er eine Approbation für die Lehre von Chemie, Physik und Mathematik an Realschulen. Gleichzeitig studierte er auch Medizin, deren Studium er mit der Erlangung des Doktorats (1918) erfolgreich abschloss. In den Sommern der Jahre 1917 und 1918 war er Mitglied der Salubris-Kommission in Albanien und von Mai bis Oktober 1919 war er als Militärbakteriologe und Militärhygieniker in Košice (Kassau) tätig. Nach seiner Rückkehr (1919) wurde er zum Adjunkt in der neu gegründeten Vysoká škola zvěrolékařská (Hochschule für Tiermedizin) in Brno (Brünn) ernannt, im gleichen Jahr wurde er mit der Gründung eines chemischen Instituts beauftragt, das er dann bis zum Jahre 1939 leitete. In Brno (Brünn) habilitierte er auch im Fach medizinische Chemie und Lebensmittelwesen (1920) bzw. wurde zum ordentlichen Professor ernannt (1926). In den Jahren 1927-1929 übte er das Amt des Rektors der Hochschule für Tiermedizin aus und wurde in der nächstfolgenden Periode deren Prorektor.

Der Umfang der wissenschaftlichen Interessen von Jan Bečka war ungewöhnlich breit. Im Mittelpunkt standen medizinische Chemie und verwandte Fächer. Am meisten widmete er sich der Serologie und der Hygiene, später mikroanalytischen Arbeiten. Neben einer Studie der Ausfällung von Blutserum und deren Refraktometrie widmete er sich lange Zeit dem mineralischen Metabolismus im Normalzustand und bei pathologischen Zuständen, konkret dem Metabolismus von Calcium, Phosphor und Magnesium. Er beschrieb die Aufgabe von Magnesium in synthetischen Prozessen, machte auf dessen Unentbehrlichkeit für den Metabolismus der Saccharide und Nukleinsäuren aufmerksam, studierte seinen Einfluss auf den Metabolismus von Mineralien, insbesondere jedoch Calcium. Der Schwerpunkt von Bečkas Arbeiten war insbesondere die pharmakologische Nutzung von Magnesiumverbindungen. Im Jahre 1926 z.B. entwickelte er das Arzneimittel „Polysan“, dessen Wirkungstheorie er im Jahre 1929 veröffentlichte. Er war Mitglied einer ganzen Reihe von wissenschaftlichen Gesellschaften wie z. B. der Societé Chimique, der Deutschen Chemischen Gesellschaft, der Tschechischen Chemischen Gesellschaft, der Mährischen Naturwissenschaftlichen Gesellschaft, der Tschechischen Landwirtschaftsakademie, der Tschechischen dermatologischen Gesellschaft und anderer. In den Jahren 1924-1925 absolvierte er im Rahmen eines Stipendiums des Ministeriums für öffentliche Gesundheit und Körpererziehung einen Studienaufenthalt in den USA und Kanada zum Zwecke des Studiums der dortigen Insulinproduktion.

Nach der deutschen Okkupation Tschechiens verurteilte Bečka mehrere Male öffentlich die nazistische Willkür und Gewalt. Nach Schließung der tschechischen Hochschulen nahm er aktiv am Widerstand teil und zwar insbesondere in Zusammenarbeit mit weiteren Hochschulmitarbeitern (J. Podlaha, V. Krajina, V. Němec). Am 24. November 1941 wurde er durch die Brünner Gestapo verhaftet und im Kaunitz-Wohnheim (Kounicový kolej) inhaftiert. Bei einer Verhandlung des Standgerichts Brno (Brünn) am 10. Jänner 1942 wurde er „wegen des Verbrechens der Störung der öffentlichen Ordnung und Sicherheit […] ebenso wie der Vorbereitung landesverräterischer Handlungen“ zur Übergabe an die Gestapo verurteilt, welche ihn in das Konzentrationslager Mauthausen abtransportieren ließ.

Jan Bečka starb am 25. Februar 1942 an den Folgen der brutalen Haftbedingungen (in der offiziellen Todesnachricht ist der 17. März 1942 angegeben), drei Tage vor seinem 53. Geburtstag.

An seinen Namen wird auf der Gedenktafel auf dem Gelände der PřF der MU Brno (Brünn), die dem Andenken an die zu Tode gefolterten Hochschullehrer gewidmete ist und auch im ehemaligen Konzentrationslager Mauthausen erinnert.

Michal V. Šimůnek

Narodil se v rodině středoškolského profesora jako prostřední ze tří dětí; byl české národnosti a hlásil se k Československé církvi husitské.

Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Praze, kde maturoval roku 1908. Poté pokračoval na FF pražské české univerzity ve studiu chemie, fyziky a matematiky, kde promoval roku 1912. Záhy nato nastoupil jako náhradní asistent do chemického ústavu na zemědělském odboru České vysoké školy technické v Praze. V červenci 1913 přešel jako soukromý asistent do hygienického ústavu LF, kde působil do roku 1919 a věnoval se bakteriologii a sérologii. Roku 1914 dosáhl aprobace pro výuku chemie, fyziky a matematiky na reálných školách. Současně studoval také medicínu, jejíž studium úspěšně zakončil získáním doktorátu (1918). V letech 1917–18 byl členem salubritní komise v Albánii a od května do října 1919 působil jako vojenský bakteriolog a hygienik v Košících. Po svém návratu (1919) byl jmenován adjunktem na nově zakládané Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a téhož roku byl pověřen zřízením chemického ústavu, který pak vedl až do roku 1939. V Brně se také habilitoval pro obor lékařské chemie a potravinářství (1920), respektive byl jmenován řádným profesorem (1926). V letech 1927–29 vykonával funkci rektora Vysoké školy zvěrolékařské a v následném období byl jejím prorektorem.

Rozsah vědeckých zájmů J. Bečky byl neobyčejně široký. Ve středu stála lékařská chemie a příbuzné obory. Nejvíce se věnoval sérologii a hygieně, později práci mikroanalytické. Vedle studia srážlivosti krevního sera a jeho refraktometrii se dlouhodobě věnoval minerálnímu metabolismu za normálních i patologických stavů, konkrétně metabolismu vápníku, fosforu a hořčíku. Popsal úlohu hořčíku v syntetických dějích, upozornil na jeho nepostradatelnost pro metabolismus sacharidů a nukleových kyselin, studoval jeho vliv na metabolismus minerálů, zvláště pak v&aacut e;pníku. Těžištěm Bečkových  prací  bylo  zejména  farmakologické  využití  sloučenin  hořčíku.  Roku  1926  např.  vyvinul  léčebný  přípravek

„Polysan“, jehož teorii účinku publikoval r. 1929. Byl členem celé řady vědeckých společností jako např. Societé Chimique,

Deutsche Chemische Gesellschaft, Čs. společnosti chemické, Moravské přírodovědecké společnosti, Čs. akademie zemědělské, Čs. společnosti dermatologické aj. V letech 1924–25 absolvoval v rá mci stipendia Ministerstva veřejného zdravotnictví a tělovýchovy studijní pobyt v USA a Kanadě za účelem studia tamní produkce inzulínu.

Po německé okupaci českých zemí Bečka několikrát veřejně odsoudil nacistickou zvůli a násilí. Po uzavření českých vysokých škol se aktivně zapojil do odbojové činnosti, a to zejm. ve spolupráci s dalšími vysokoškolskými pracovníky (J. Podlaha, V. Krajina, V. Němec) a uvězněn v Kounicových kolejích. Dne 24. Listopad 1941 byl zatčen brněnským gestapem a uvězněn v Kounicových kolejích. Na jednání brněnského Stanného soudu 10. leden 1942 byl „kvůli zločinu narušování veřejného pořídku a bezpečnosti […] stejně jako kvůli přípravě vlastizrádného jednání“ odsouzen k předání gestapu, které ho nechalo odtransportovat do koncentračního tábora v Mauthausenu.

Jan Bečka zemřel na následky krutého věznění 25. únor 1942 (oficiální úmrtní oznámení uvádí 17. březen 1942), tři dny před svými 53 narozeninami.

Jeho jméno je připomenuto na pamětních deskách věnovaných památce umučených vysokoškolských učitelů v areálu PřF MU v Brně a také v někdejším koncentračním táboře Mauthausen.

Michal V. Šimůnek