Příběh rodiny Bejblovy
Byl jedním z prvních, kdo začal pomáhat parašutistům z operační skupiny Anthropoid. Zároveň jako jeden z prvních za tuto spolupráci byl společně se svoji manželkou zatčen a později zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen.
Mládí a období 1. světové války
Jan Bejbl se narodil 26. září 1893 ve Vídni v X. okrese[1] Janu a Františce Bejblovým[2]. Dětství prožil v obci Babín v tehdy politickém okrese Kamenice nad Lipou, která se stala jeho domovskou obcí. Po absolvování obecné školy prošel třemi ročníky měšťanské školy v Kamenici na Lipou, která byla od Babína vzdálena 5 kilometrů. Vzdělání si dále rozšiřoval. Tentokráte na pokračovací škole v oboru truhlářském[3] ve Vídni[4]. Truhlářské řemeslo ještě před odvodem na vojnu i vykonával. K vykonání vojenské prezenční služby byl povolán k 75. pěšímu pluku v Jindřichově Hradci. Po vypuknutí 1. světové války se stejným útvarem narukoval jako pěšák na ruskou frontu. Zde byl 23. června 1915 u St. Martinu na Dněstru zajat. Zajetí prožil v Jakatěrimské gubernii v Koločavském Rudníku.[5]
Na ruské frontě byla již v roce 1914 ustanovena česká jednotka zvaná Česká družina složená z bývalých občanů Rakousko-Uherska. Konec četby Jedná se veskrze o muže, kteří v Rusku žili před vypuknutím války. V roce 1916 probíhá rozšiřování československé vojenské jednotky v rámci carské armády. Česká družina se na počátku roku 1916 přeměňuje ve střelecký pluk a v květnu roku 1916 na střeleckou brigádu. S přibývajícími problémy na ruské frontě se mění i pohled carské vlády na možné angažmá vojenských zajatců v řadách pravidelných jednotek. Zákaz nasazení zajatců nemohou býti vzati do vojenských a pracovních jednotek se začal jednoduše obcházet. Zajatci, pokud s tím souhlasili, byli například nasazováni na práce ve zbrojním průmyslu a v zemědělství. Za slib věrnosti carovi a tím de facto přijmutí ruského „občanství“, jim bylo umožněno vstoupit do československých jednotek. Z tohoto důvodu začíná být vedena usilovná agitační práce v zajateckých táborech, která si bere za cíl podchycení vojáků české a slovenské národnosti. Což samozřejmě vyvolává příchod stále nových dobrovolníků k vojenským uskupením složeným z českých a slovenských dobrovolníků a tyto nabývají neustále na počtu.
Hlavní iniciativy s budováním československých jednotek na Rusi se ujímá generál Jaroslav Červinka. Do Ruska se dostal v době války mezi Ruskem a Osmanskou říší v roce 1878. Měl již za sebou bohatou kariéru v Rakousko–uherské armádě, pak ale kvůli organizačním neshodám s vedením rakouské armády z armády odešel a pod silným vlivem rodinné výchovy se chtěl na straně ruských vojsk podílet na jejich vítězství nad tureckou říší. To se mu také podařilo. Jaroslav Červinka nastoupil do ruské armády a setrval v ní až do roku 1908, kdy byl penzionován v hodnosti generálmajora. V klidu se pak věnoval hospodaření na svém statku v ruském Polsku a to až do vypuknutí války s Rakousko-Uherskem v roce 1914. V té době se znovu přihlásil do armády s cílem vybudovat české protihabsburské jednotky z Čechů žijících v Rusku, jak už si to přál v době svého příchodu na Velkou Rus. Jeho přání bylo vyslyšeno na nejvyšších vojenských místech. Jeho myšlenka vybudovat české jednotky z řad ruských Čechů narážela na nezájem místních krajanských sdružení, která razila myšlenku, že není třeba vyvíjet intenzivní snahu, dokud nebudou ruské jednotky na českém území. Českou družinu ve svých názorových tezích chtěly tyto spolky použít čistě k propagačním účelům. Jaroslav Červinka tento postup kritizoval ve svém vyjádření: „Svaz nevedl čs. vojenskou akci ve velkém stylu, když za jednoho roku trvání tak veliké války dovedl početnost naší armády – do jednoho pluku[6].“ To se mělo záhy změnit. V létě roku 1916 byl Jaroslav Červinka pověřen ruským velením k inspekci u náhradního tělesa Československé střelecké brigády. Při této inspekci vešla ve známost celá řada závad a nepřesností a kvůli kterým odešlo mnoho československých důstojníků do jiných zahraničních jednotek, přestože velení na úrovni rot nebylo obsazeno československými důstojníky.
V srpnu roku 1916 došlo k dohodě mezi generálem Červinkou a ruským Hlavním stanem o rychlém vybudování československých jednotek. Druhým impulzem bylo i setkání generála Červinky s M. R. Štefánkem v září 1916 v Kyjevě. Štefánik při své návštěvě dosáhl podřízení Svazu česko-slovenských spolků na Rusi Československé národní radě a tím sjednocení názoru na budování Československých jednotek na Rusi.
Proces utváření Československých jednotek je ještě více uspíšen únorovou revolucí v roce 1917, kdy je novým náčelníkem Hlavního stanu generálem Alexejevem jmenován generál Jaroslav Červinka předsedou komise pro výstavbu československých jednotek.
Všechny tyto snahy vyústí v Borispolu, v místě soustředění československých jednotek, v červnu 1917 vyrostou plně vyzbrojené 4 pěší pluky. 31. května 1917 generál Červinka vydal rozkaz, kterým ustanovil vznik nové vojenské jednotky, která měla být posléze základem pro ustanovení pěšího pluku dle standardů ruské armády. Tento útvar dostal oficiální název Náhradní prapor 1. československého pěšího pluku Pražského[7] .
K 30. červnu 1917 je tento záložní prapor přejmenován na záložní prapor 5. střeleckého pluku a k 1. červenci přetvořen na 5. československý pěší Pražský pluk[8]. K němu je 3. července 1917 k jeho 1. rotě, po té co 25. června 1917 vstoupil do československého vojska jako dobrovolec, přeložen Jan Bejbl.[9]
Jeho vzdělání jej předurčovalo k tomu, že byl zařazen jako sapér[10]. Proto byl dočasně převeden 19. července 1917 k zákopové půlrotě 7. pěšího pluku do Berezan. V tu dobu však dochází k rozsáhlému ústupu ruských vojsk a k jejich postupnému rozkladu. V podstatě jediné co dokonale na ruské frontě funguje je československý armádní sbor, skládající se ze dvou divizí. V té době do těchto jednotek neustále přicházejí noví dobrovolníci, což se projeví i v tom, že 1. září roku 1917 je sapérská rota rozkazem číslo 768 přeměna na samostatnou inženýrskou rotu.[11]
Po podpisu Brest Litevského míru v zimě roku 1918 začíná rychlý ústup československých jednotek z Ukrajiny, aby unikly obklíčení a posléze zatčení německými a rakouskými vojsky. To se československému vojsku podařilo u Bachmače, kde celý československý armádní sbor proklouzl z oprátky, která se kolem něj již stahovala. Bohužel ani v Rusku situace nebyla jednoduchá. Československý armádní sbor chtěl co nejrychleji odejet na východ do Vladivostoku, aby se přeplavil do západní Evropy a zde se zapojit do bojů na straně Dohody. Bohužel od počátku bolševické Rusko tomuto přesunu nepřálo. Mír s Německem zavazoval Rusko propustit válečné zajatce Německa a Rakouska – Uherska. Tyto transporty dostaly před vlaky českoslovanských legionářů přednost. Rusům bylo také jaksi proti srsti to, že by přes jejich území procházela dobře vyzbrojená a organizovaná jednotka, která měla tužbu proti Centrálním mocnostem bojovat. Proto začala československému vojsku házet klacky pod nohy. Ruská strana požadovala, aby se československé vojsko vydalo na svoji pouť ruskou zemí odzbrojeno. Ešalony československého vojska byly ustavičně brzděny na odstavných kolejích a preferovány byly repatriovaní vojáci Ústředních mocností ze zajateckých táborů. To se samozřejmě našim jednotkám nelíbilo a po mnohých incidentech, které na trati nastaly, došlo k tomu, že se československé vojko roztrhalo a rozptýlilo po celé délce železnice od Samary až po Vladivostok. Do Vladivostoku dorazil kmenový 5. střelecký pluk Jana Bejbla jako první. Stalo se tak již k 25. dubnu 1918.
Kvůli roztržení celého Armádního sboru na celkem čtyři skupiny byla dočasně k 16. květnu 1918 zrušena II. divize a vytvořen Východní československý oddíl ve Vladivostoku, jehož velitelem byl ustanoven dosavadní náčelník štábu Československého sboru v Rusku generálporučík Michail Konstantinovič Diterichs. Ten zároveň začal vojska organizovat podle francouzského vzoru, což vedlo 27. května téhož roku ke zrušení rotních a plukovních komitétů, které v československých jednotkách vznikly na jaře 1917 na základě příkladu z ruských jednotek.
Ve stejné době došlo k prvním srážkám československých jednotek na magistrále s bolševickými jednotkami. První zprávy o propuknutí bojů na magistrále, dostal generálporučík Michail Diterichs již 29. května 1918, neboť existuje z tohoto dne rozkaz, který rozebíral přepadení vojenského ešalonu z 26. května 1918 v Irkutsku[12]. 14. června dorazil do Vladivostoku východočínskou drahou kurýr s podrobnějšími zprávami. Další přísun čerstvějších zpráv znamenal i příjezd části 7. střeleckého pluku a československého dělostřelectva. V tu dobu se i technická rota, jejímž byl Jan Bejbl příslušníkem, stala součástí Východního československého oddílu.[13]
Jan Bejbl musel prožívat i následující události ve Vladivostoku, které se bezprostředně dotkly všech příslušníků československého vojska, které zde bylo soustředěno.
Postupně se staly jednotky Východního oddílu předmětem zájmu bolševických agitátorů z řad místního sovětu, na což si velení vladivostockých legií u tohoto orgánu stěžovalo. Nedůvěra mezi oběma tábory se začala prohlubovat. 20. června byl vydán rozkaz k hlídání ubytovacích prostor československých jednotek, ve kterém se hovořilo o tom, aby jednotky vzaly „své účastky pod ochranu svých zbraní“ a vynutily „si ve svých účastcích pořádek a osobní bezpečnost svých vojsk. Nevpouštět osob ozbrojených, kromě spojenců. Cizí ozbrojené zatknout a arestovat.“[14] Zároveň s tímto nařízením ochrany vlastních ubytovacích zařízení československé jednotky začaly stavět strážní hlídky u skladišť, i když tak byla hlídána i ruskou stranou.
Podnětem k obsazení Vladivostoku československými oddíly se staly zprávy o přepadení sanitního vlaku bolševiky z 8. na 9. června v Irkutsku, které byly zveřejněny 28. června.[15] Na základě této informace byla svolána porada u velitele 5. střeleckého pluku, kde se zúčastnění dohodli, že je potřeba pomoci bojujícím jednotkám na Sibiři.
Vlastní akce vypukla ráno 29. června. 5. střelecký pluk měl dle plánu z předchozího dne obsadit „účastek od minového gorodku do budovy štábu bývalé divize“[16] V praxi se jednalo o obsazení okolních výšin na sever od města.[17] Město se legionářům podařilo obsadit ještě týž den, když jednotky 5. střeleckého pluku spolu s jednotkami 8. střeleckého pluku dobyly i budovu štábu.
Místní sovět byl sesazen a do čela města nastoupilo vedení složené z protibolševických sil v čele s bývalým starostou Agarevem.
Zároveň s akcemi ve městě byl podniknut výpad i po magistrále směrem na Nikolsk-Ussurijskij a to až do vzdálenosti 34 kilometrů od města. Předvoji II. praporu 8. střeleckého pluku se dokonce podařilo zajistit tunel na 40. verstě.
Mezitím docházelo k postupnému přeskupování vojska ve Vladivostoku. 8. střelecký pluk se připravoval na útok dále po magistrále až za hranici kontrolovaného území. Velení nad městem převzal 3. července 1918 velitel 2. československého záložního pluku podkapitán Baďura. Kapitánovi Janů se tak uvolnily ruce a mohl plně zase vykonávat funkci velitele 5. střeleckého pluku[18] . 5. střelecký pluk měl zároveň zabezpečit trať z Vladivostoku na Nikolks-Ussurijskij[19]. Tím se celý pluk dal do pohybu a ještě v nočních hodinách podpořil 8. střelecký pluk v bojích o tento železniční uzel. Samotný uzel byl dobyt 5. července. Tím se československým jednotkám odkrývá volná cesta na západ ke skupině Radovana Gajdy po východočínské magistrále, která byla v držení protisovětských vojsk. Velení československého vojska ve Vladivostoku se však rozhodlo zlikvidovat skupinu Rudé armády, která operovala na ussurijské dráze směrem na Chabarovsk. Proto se směr útoku československých legií začíná ubírat proudem pohybujícím se směrem na Chabarovsk. Cestou se jednotky 5. střeleckého pluku střetly s bolševickými vojsky u stanice Jevgenievky, u Šmakovky, Krajevského rozjezdu a u Duchanskoje. Jednalo se o vleklé boje, které českoslovenští legionáři sváděli s pomocí ruských kozáků za přispění malé jednotky složené z francouzských a britských vojáků. Z neustálých bojů je 5. střelecký pluk stažen až po dosažení vítězství s pomocí japonské divize.[20] Tím se československá vojska mohla vydat na pomoc Gajdově skupině, s kterou se spojila 8. září 1918. Tento den dochází také k přejmenování technické roty na 1. samostatnou technickou rotu[21] a ve stejný den odchází zákopník Jan Bejbl na jednoměsíční kurz pro výchovu zákopnických instruktorů do Tomska, kde tráví dobu až do 10. října. Kurz zakončuje zkouškou s prospěchem dobrým.[22]
Hned je ale poslán na severouralskou frontu, kde se zapojuje do ochrany a rozšíření nádraží u Samary a u Šumkova se účastní opravy mostu.[23]
Boje s bolševickými jednotkami jsou však stále více vysilující a urputnější. Proti československým legionářům již nestojí chaoticky řízené a nekoordinované oddíly revolučních vojsk. Ruská moc za poslední rok zesílila a do řad její armády se navrátila část carského důstojnictva. Z Rudé armády se tak stává disciplinovaný a po stránce zkušeností i nebezpečný soupeř.
I v řadách československých jednotek dochází ke změnám její struktury a organizace. Bejblova technická rota je v tomto čase přejmenována na 2. samostatnou technickou rotu.[24]
V jejích řadách se Jan Bejbl zapojuje do ochrany Sibiřské magistrály a to od 17. února 1919 až do 6. února 1920.
To už se ale neodvratně blíží návrat do nově vzniklé vlasti. 6. únor je dnem, kdy je naloděn na loď Dollar a vyplouvá směrem do kanadského Vancouveru, kde loď zakotví 21. června[25]. Odtud je železnicí převezen na východní pobřeží Severní Ameriky a další lodí se dostává 8. srpna 1920 do Evropy. Během cesty je Jan Bejbl 29. dubna 1920 povýšen na základě rozkazu č. 67 na svobodníka.[26] Po návratu do vlasti dostává repatriační dovolenou[27] trvající až do 14. listopadu. Po ní je 15. listopadu demobilizován u doplňovacího velitelství v Jindřichově Hradci. Tím kariéra Jana Bejbla – legionáře končí. Za účast v bojích na magistrále obdržel Spojeneckou a Československou revoluční medaili. Jan Bejbl se stává občanem Lhoty u Vlásenic čp. 10 poštovní úřad Kamenice.
Život mezi dvěma válkami
V Babíně nachází svoji životní partnerku Antonii Chalupovou narozenou 17. ledna 1893. Narodila se jako manželské dítě Jana Chalupy domkaře z Babína a jeho manželky Anny, rozené Šimků. Antonie byla pokřtěna římskokatolickým farářem Václavem Proškem den po svém narození. Rodiče tehdy obývali dům čp. 18. S Janem Bejblem vstoupila do stavu manželského 10. února 1923. Ač i Jan Bejbl byl pokřtěný římský katolík, oba dva 25. listopadu 1930 z církve vystupují.[28] Důvodem mohlo být levicové smýšlení Jana Bejbla, neboť již v poslužném legionářském spisu je zapsána skutečnost, že se před válkou politicky angažoval v sociálně demokratické straně[29].
Bejbl se po demobilizaci k ozbrojeným složkám vrací. Stává se členem policejního sboru. Službu koná u Policejního ředitelství v Bratislavě.
Služba v Bratislavě byla pro další osud Jana Bejbla i jeho ženy Antonie zásadní. Zde se totiž seznámil s Václavem Králem[30], který v Bratislavě v roce 1929 sloužil u cizinecké policie.[31] A ještě jedno setkání v Bratislavě mělo pro život Jana Bejbla velký vliv. Známost s poštovním úředníkem Václavem Růtou[32], který rovněž po celou dobu 1. republiky působil v Bratislavě.
Běžný život, jaký čeští úředníci žili na Slovensku, je ukončen rozpadem masarykovské republiky. Tehdy pod heslem „Češi peši do Prahy“ musí tito úředníci opustit území nově vzniklého Slovenského státu. Jan Bejbl opouští svůj dům v Bratislavě Horních Kramárech 211[33]. Stěhuje se do Plzně, kde získává se svojí manželkou byt v Kramářových sadech 3, ale od 23. ledna roku 1940 je již hlášen na adrese Čechova 34[34], Plzeň Jižní Předměstí. Samozřejmě se znovu setkává i s Václavem Králem. Oba muži se aktivně zapojují i do odbojové činnosti, která se začíná v Plzni rozvíjet.
Hlavními organizátory odbojové činnosti v Plzni byli nedostudovaní posluchači medicíny MUC. Václav Rusý a práv JUC. Vítězslav Dvořák. Po MUC. Václavu Rusému pátralo gestapo již od roku 1940. Při zatýkání však Václav Rusý dokázal úředníky gestapa zmást a podařilo se mu uniknout. Začal se ukrývat na různých adresách v Praze, na Moravě a nakonec v rodné Plzni. JUC. Vítězslav Dvořák se po okupaci zapojil do odbojové organizace ÚVOD a užíval krycí jméno „Čeněk“. Pomáhal s vydáváním a distribucí časopisů V boj a Český kurýr. Po zatýkání v obchodní akademii v Karlíně před vánocemi roku 1941 musel uprchnout a svůj azyl našel v Plzni. Zde se seznámil s MUC. Václavem Rusým a vytvořili již zmíněnou odbojovou organizaci „Vašek-Čeněk“.[35]
Do všeho odbojového dění v Plzni byli také zapojeni zejména Jaroslav Koukolík z Plzně, starosta Újezdu u Plzně Vojtěch Rojík a radobyčický starosta Karel Baxa. Předmětem jejich odbojové činnosti bylo poskytování ubytování dalším stíhaným osobám a z toho vyplývající obstarávání potravinových lístků a osobních dokumentů.
Parašutisté z Anthropoidu
30. prosince roku 1941 se na adrese Václava Krále, Pod Záhorskem 1 objeví dva cizí lidé. Prokážou se heslem „Adina zdraví Plzeň – 8. březen je dobrý“[36] a Václav Král po chvilce zaváhání, když si nemohl vzpomenout na svého známého Adolfa Horáka, který toto heslo II. Odboru Zvláštní skupině včetně adresy Václava Krále dal, přijímá oba muže do svého bytu. Jedná se o parašutisty Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří byli vysazeni blízko Nehvizd východně od Prahy v noci z 27. na 28. prosince roku 1941.
Václav Král si toto překvapení nenechal pro sebe. „31. 12. 1941 přivedl Král atentátníky k policejnímu inspektorovi v záloze Janu Bejblovi, bytem v Plzni, který jim pak dále zprostředkoval spojení do Prahy.“[37] Poskytl jim adresu svého známého Václava Růty, který bydlel v Biskupcově ulici č. 4 na Žižkově. S Václavem Růtou se dobře znal z působení u policejního sboru v Bratislavě. Po rozpadu Československa se musely obě rodiny přestěhovat zpět do Čech. Václav Růta využil možnosti, kterou mu zajistil jeho bratr Josef, když náhodně zjistil, že blízko jeho bydliště v Biskupcově ulici se uvolnil byt[38]. Rodina se do bytu v domě s čp. 1837 nastěhovala. Obě rodiny jak Bejblovi tak Růtovi i po těchto změnách musely udržovat kontakt, když mohl Jan Bejbl adresu Růtových parašutistům poskytnout.
Touto epizodou se zatím uzavírá odbojová činnost Jana Bejbla ve spojitosti se skupinou Anthropoid. V dubnu roku 1942 se však zase plně obnovuje.
Akce Canonbury
Akce Canonbury – prezidentem Dr. Edvardem Benešem vymodlená akce. Jejím cílem bylo vyřadit nebo alespoň významně omezit provoz jedné z největších muničních továren ve střední Evropě – plzeňské Škodovky. Při akci měli být využiti speciálně pro tyto úkoly školení a vybavení parašutisté.
V noci z 28. na 29. března roku 1942 je u Ořechova blízko Telče vysazena operační skupina Out distance ve složení npor. Adolf Opálka, rt. Karel Čurda a des. asp. Ivan Kolařík. Společně s nimi je vysazen i operační materiál obsahující radiomateriál a hlavně speciální krátkovlnnou naváděcí stanici Rebeccu. Přidělený materiál koresponduje s úkolem skupiny. Navádět britské bombardovací svazy na strategické cíle a vytvářet letecký most pro doplňování materiálu pro zde vysazené skupiny. Bohužel skupinu od vysazení provází smůla. Adolf Opálka si při seskoku poraní nohu. Ivan Kolařík na dopadové ploše ztratí své doklady a i s operačním materiálem to nedopadlo zrovna moc dobře. Radiomateriál dopadl do obydlené části dopadové plochy a tím se stal pro parašutisty nedosažitelný. Parašutistům se podařilo jen zakopat radiomaják Rebecca. Ten však brzy objeví úředníci gestapa, když začnou po paraskupině Out distance usilovně pátrat. Po příchodu Adolfa Opálky a Jana Kubiše na dopadovou plochu o několik dnů později se tato skutečnost jen potvrdí. Celá akce s bombardováním Škodovky se tímto komplikuje. Místo techniky nakonec navedení letadel musí provést sami parašutisté.
Čtveřice parašutistů, Jan Kubiš, Josef Gabčík, Adolf Opálka a Josef Valčík od 17. dubna pobývá v Plzni. Precizují poslední kroky před náletem. 23. dubna jejich řady doplní Karel Čurda, který se mezitím přes adresu knihtiskaře Jana Vojtíška spojil s Alfredem Bartošem. Ten jej za pomocí Vlastimila Moravce odsunul do Prahy. Odtud téměř okamžitě také za pomocí Vlastimila Moravce se dostává do Plzně. Všichni se tentýž večer scházejí u Králů a plánují detaily celé akce. Za svého pobytu v Plzni jsou střídavě ubytováváni po bytech plzeňských spolupracovníků. Mimo rodinu Královu se jedná o rodinu Kučerovu, Bejblovu a Hrdličkovu. Obydlena je i chata Václava Krále za radobyčickým mlýnem[39]. Druhý den proběhne poslední kontrola příprav přímo v terénu. Z této pochůzky vyplyne, že k založení požáru budou stačit jen čtyři parašutisté. Proto ještě tento den opouští Plzeň Josef Gabčík s Vlastimilem Moravcem.
V noci z 25. na 26. dubna roku 1942 je podniknut pokus bombardovat Škodovku. Ze 128 letounů míří na Plzeň 6 čtyřmotorových Stirlingů z III. bombardovací skupiny.[40] Letadla se nad Plzní objevila po jedné hodině ranní. S přilétajícími letadly jsou zapáleny v ose náletu dvě stodoly. K cíli se dostalo jen jedno letadlo, které uvolnilo z pumovnic 2700 kg tříštivých a zápalných pum. Žádná však nenašla cíl. Škody byly hlášeny jen na sklenících zahradnictví v Lochotíně a výbuchem jedné pumy byla zasažena jedna baterie děl u řeky Mže.
Celá operace Canonbury[41] neměla dobrý výsledek. Dlouho očekávaná akce, podporovaná domácím odbojem, nevyšla. Když pak Londýn hlásil, že celá akce bude za týden opakována a žádal opět podporu ze strany domácího odboje, velitel Silveru A tento požadavek odmítl. Když se letadla nad Plzní v noci ze 4.–5. května roku 1942 opět objevila, nebyl rozsah škod o nic větší než týden před tím.
Akce Canonbury byla předznamenáním konce všech blízkých podporovatelů parašutistů v Plzni jak z výsadku Anthropoid tak i Silver A a Out distance. Důvodem byl Karel Čurda, který se akce zúčastnil. Parašutisté, kteří pobývali v Plzni od 16. dubna celkem 9 dnů, neustále svá místa pobytu měnili. Střídají se v bytech rodiny Václava Krále, Vojtěcha Kučery, Jana Bejbla, Aloisie Hrnčiříkové a Františka Krále. Do tohoto kolotoče konspiračních opatření nasedl i Karel Čurda, když 23. dubna dorazil s Vlastimilem Moravcem do Plzně. Tím se mu samozřejmě otevřela vědomost o nejbližších podporovatelích parašutistů v Plzni, kterou po svém přihlášení na gestapu plně rozkryl.
Operace Steel
V noci z 27.–28. dubna 1942 je u osady Požáry vysazena skupina Bivoac s velitelem rtm. Františkem Pospíšilem, rt. Jiřím Čoupkem a des. asp. Liborem Zapletalem, Bioscop ve složení rt. Bohuslav Kouba, čet. asp. Josef Bublík a čet. Jan Hrubý a pod operačním jménem Steel vyskakuje z letounu svob. asp. Oldřich Dvořák. Jeho úkolem je předat odboji krystaly do vysílacích stanic a sloužit jako záloha skupině Silver A. Po ukrytí operačního materiálu Oldřich Dvořák nejdříve postupuje společně s členy výsadku Bivouc do Kladna. Odtud zamíří do Lázní Bělohrad na Alfrédem Bartošem vybudovanou agenturní přepážku na adrese knihkupce Jana Vojtíška. Po prokázání se domluveným heslem je poslán k manželům Krupkovým do Pardubic, kde se setkává s Alfredem Bartošem. Pro vysílačku zakopanou na dopadové ploše na Požárech se chtěl vypravit až po tomto setkání, aby byl zajištěn její bezpečný převoz a jasné umístění.
Bohužel již 30. dubna byla při vláčení pole v osadě Požáry k objevení vysílací souprava objevena. Nález byl nahlášen na četnické stanici a poté na kladenském gestapu. Místo nálezu bylo již odpoledne střeženo četníky.
Z toho důvodu dochází v noci 30. dubna k přestřelce, po níž na místě zůstává mrtvý Arnošt Mikš z výsadku Zinc, těžce zraněný strž. Václav Komínek a smrtelně zraněný František Ometák.
O den později k místu vyzvednutí materiálu, jak bylo původně domluveno, přichází i Josef Valčík a Vlastimil Moravec. Četnickou hlídkou jsou však varováni a nebezpečnou oblast opouští. Pravděpodobně téže noci se k ukrytému materiálu vypravil i samotný Oldřich Dvořák. Za pomocí svého strýce Klementa Balíka se vydal k místu, kde byl vysazen. Také oni byli četníky varováni a tak vyvázli z nebezpečné situace. Oldřich Dvořák se vrátil zpět do Prahy.
Bez vysílačky byl vynikající radista Oldřich Dvořák pro Alfréda Bartoše nepotřebný. Proto byl předán do péče odbojové organizace ÚVOD, kde začal pomáhat telegrafistovi Františku Peltánovi. Oba dva jsou v polovině května roku 1942 posláni do Plzně, kde se o ně stará odbojová skupina „Vašěk-Čeněk“. Je tedy pravděpodobné, jako tomu již bylo i v případě parašutistů z Anthropoidu, že Václav Král společně se svými spolupracovníky obstaral Oldřichu Dvořákovi, protektorátní doklady na základě nově vystaveného křestního listu na jméno Miroslav Novotný.[42] Po vypuknutí velkých razii po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha jej na žádost Rusého a Dvořáka Jan Bejbl a Václav Král „uklidili“ do cely plzeňské policie.[43] V období od 4. června až 8. června byl Dvořák dokonce „hospitalizován“ ve Strakonicích u MUDr. Karla Hradeckého.
Tragický konec
Dne 16. června se na řídící služebně gestapa v Praze přihlásil rt. Karel Čurda. Jeho hlavním motivem bylo ochránit vlastní matku a sestru před popravou a zastavit vraždění nevinných lidí. Gestapákům uvedl jména útočníků na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Místo úkrytu parašutistů však neznal, ale to bylo to podstatné, co gestapáky nejvíce zajímalo. Po pokusu o spáchání sebevraždy se Čurda i po konfrontaci s parašutistou Viliamem Gerikem hroutí a začíná vypovídat. Čurda postupně prozradil všechny podporovatele, kteří mu v době jeho ilegální činnosti pomohli. Zatýkány jsou postupně rodiny Svatošových, Moravcových a Bautzových, u nichž se K. Čurda ukrýval v Praze. První zatčení jsou již v den, kdy se K. Čurda přihlásil. Avšak účel vyzrazení těchto lidí, tj. dopadení parašutistů se nenaplnil. Gestapo parašutisty nenachází, a proto nutí K. Čurdu k dalším výpovědím. A Karel Čurda, chycen do pasti vlastního strachu a výpovědí, musí vypovídat dál. Zatčena je brzy ráno17. června rodina knihtiskaře Vojtíška v Lázních Bělohrad, jejímž prostřednictvím se K. Čurda dostal do Pardubic ke Krupkovým a ani jim se nevyhne zatčení pardubickým gestapem. Zatčeni jsou v Polici nad Metují o hodinu později než Vojtíškovi. Ani to nevede k dopadení parašutistů. K. Čurda se proto přiznává i k tomu, že jednou z jeho činností bylo i napomáhání při bombardování plzeňské Škodovky. 17. června tak zaměstnanci plzeňského gestapa zatýkají postupně rodinu Václava Krále, Vojtěcha Kučery, Aloise Hrdličkové a nechybí ani manželé Jan a Antonie Bejblovi. Tím je osud manželů naplněn. Po zatčení jsou ještě týž den převezeni do Prahy, kde jsou podrobeni výslechům na řídící úřadovně gestapa v Bredovské ulici. Až po jejich absolutním vytěžení byli pravděpodobně v září roku 1942 převezeni do vazební věznice gestapa v Terezíně. Zde čekají na verdikt stanného soudu. Ten oba v nepřítomnosti 29. září roku 1942 odsoudil k trestu smrti.
Rozsudek je vykonán 24. října 1942 výstřelem do týlu jako u všech popravených 264 obětí tohoto dne. Antonie Bejblová byla zastřelena v 8:44. Jako osmá ze skupiny žen. Její manžel čekal na výstřel z malorážní pistole do 16:54. Po něm šlo ještě 10 dalších mužů.
Závěr
Osudy Jana Bejbla a jeho ženy Antonie nevybočují ze statečného počínání všech odbojářů, kteří byli aktivně zapojeni do podpory parašutistů z operačního období let 1941 až 1942. Jan Bejbl jistě věděl mnohem víc informací, než na gestapu vypověděl. Jedinou informací, kterou alespoň z dochovaných archivních materiálů můžeme přisoudit, že gestapu pověděl a ještě jen s malou pravděpodobností je fakt, že sdělil gestapu, že Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi poskytl adresu na Václava Růtu. Na druhé straně můžeme i tvrdit, že mohl tuto informaci jen potvrdit poté, co ji uvedl již někdo z dříve zatčených ve dnech 16. až 17. června[44]. Co je však nutno říci a co Jan Bejbl jakož i Václav Král nevyzradil, byla spolupráce s parašutistou Oldřichem Dvořákem z výsadku Steel a všechny další čelné představitele odbojové organizace Vašek-Čeněk, kteří do léčky gestapa padli až počátkem července roku 1942.
Vlastislav Janík
Poznámky:
[1] Poslušný legionářský spis Jana Bejbla. VHA
[2] Františka Bejblová rozená Kněžínková
[3] Jednalo se o celkem 3 ročníky. Poslušný legionářský spis Jana Bejbla. VHA
[4] Ve Vídni Jan Bejbl byl členem klubu provozující řeckořímský zápas. Z různých turnajů měl různá ocenění. Pravděpodobně zde si dal vytetovat na tělo mořskou pannu. Vzpomínky Miroslava Chalupy, synonce Jana Bejbla, dopis autorovi. Březen 2015
[5] Doručovací adresa pro korespondenci zněla buď Veselé terny nebo Dárnice II, barák číslo 2C. Poslužný legionářský spis Jana Bejbla
[6] Jiří Fidler Generálové legionáři – Otec a syn divizní generál Jaroslav Červinka str. 71, Jato Military Brno 1999
[7] Později vnikl Náhradní prapor Druhého československého pěšího pluku Hanáckého rozkazem z 8. června, Náhradní prapor Třetího československého pěšího pluku Tatranského rozkazem z 25. června a Náhradní prapor Čtvrtého československého pluku Slezského z 25. června
[8] Poslužný legionářský spis Jindřicha Beila. VHA 5. střelecký pluk byl součástí 2. střelecké divize
[9] Evidován byl pod číslem 34191. Zapsán byl ve sborové stanici v Borispolu. Původně byl zapsán k 1. rotě záložního praporu 1. pěšího pluku, který byl 30. 6. 1917 přetvořen na záložní prapor 5. čs. pěšího pluku. Den předtím se 1. střelecká divize zúčastnila legendární bitvy u Zborova, kde Češi a Slováci prorazili Rakousko-uherské pozice a podařilo se jim probít hluboko to nepřátelského týlu.
[10] Sapér (francouzsky sapeur, od saper, podkopávat) je starší označení pro ženistu, příslušníka stavebního vojska, který připravuje cesty a odstraňuje překážky, buduje zákopy a opevnění. Viz ttp://cs.wikipedia.org/wiki/Sap%C3%A9r
[11] Poslužný legionářský spis Jana Bejbla VHA
[12] VHA – Rozkaz 8. střeleckého č. 113 z 29. května 1918.
[13] Poslužný legionářský spis Jana Bejbla VHA
[14] VHA – Rozkaz garnizónu čs. vojsk č. 166
[15] VHA – Rozkaz 8. střeleckého pluku č. 147 z 28. července 1918
[16] VHA – Rozkaz 8. střeleckého pluku č. 147 z 28. července 1918
[17] Jednalo se o horu nad ulicí Petra Velikého a horu nad Malejevským bazarem. Rozkaz 8. střeleckého pluku č. 149 z 29. července 1918
[18] Stalo se tak 3. července 1918
[19] Jan Bejbl se se svojí jednotkou zúčastnil opravy mostů u Nikols-Usuriska přes řeku Lapu a dále oprav mostů u stanice Jevgenievky a Šmakovky v období od 6. 7. do 15. 7. 1918. Poslušný legionářský spis Jana Bejbla VHA
[20] 23.–24. srpna 1918.
[21] Poslušný legionářský spi Jana Bejbla VHA
[22] Poslušný legionářský spi Jana Bejbla VHA
[23] U Samary je v období od 15. 10. do 15.11. U Šumova od 20. 12. 1918 až 1. 1. 1919. Poslušný legionářský spis Jana Bejbla VHA
[24] Stalo se tak k 8. 1. 1919. Viz Poslužný legionářský spis Jana Bejbla. VHA
[25] Viz Tomáš Herajt – Historie policie v letech 1918–1945, policejní ředitelství v Plzni Fortprint 2010 str. 131
[26] Poslužný legionářský spis Jana Bejbla. VHA
[27] Stalo se tak 11. 8. 1920
[28] Viz http://digi.ceskearchivy.cz/DA?lang=cs&doctree=1nrtb&menu=3&id=7925&search=&sst=0&dates=&searchtype=&searcharch=&allwords=&page=214&zoom=100&show=0000100. Matrika nově narozených v obci Těmice v období let 1879–1909, kniha 7, římskokatolická církev
[29] Poslužný legionářský spis Jana Bejbla. VHA
[30] O Václavovi Královi vice viz Janík Vlastislav – Příběh rodiny Václava Krále. Dosud nepublikovaný rukopis.
[31] Viz Slovenský národní archiv Bratislava 203-215-1/20. Také Vlastislav Janík – Příběh rodiny Václava Krále. Rukopis str. č. 1
[32] Václav Růta narozen 25. 6. 1890 v Turnově. Bytem v době okupace na adrese Biskupcova 1837/4, Praha XI. Právě jeho adresu obdrželi parašutisti ze skupiny Anthropoid v Plzni a v jeho bytě se objevili již dopoledne 31. 12. 1941. V následujících dnech se u Růtových zastavil Jan Zelenka, který bydlel ve stejném domě a seznámil se s oběma výsadkáři a nabídl jim všestrannou pomoc. Tím Anthropoid vešel pod ochranu sokolské odbojové organizace. Stalo se tak z největší pravděpodobností 5. 1. 1942. Po zradě Karla Čurdy byl Václav Růta 19. 6. 1942 zatčen se svoji manželkou Marií a synem Jiřím. 29. 9. 1942 byla celá rodina Růtova odsouzena v nepřítomnosti stanným soudem k trestu smrti, který byl vykonán v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. 10. 1942.
[33] Viz Tomáš Herajt – Historie policie v letech 1918–1945, policejní ředitelství v Plzni Fortprint 2010 str. 131. Jednalo se o domek o 3 místnostech se zahradou.
[34] SOA Plzeň, f. PŘ Plzeň evidence obyvatelstva I
[35] J. Čvančara Někomu život někomu smrt, Československý odboj a nacistická okupační moc 1941–1943, str. 20. 54, 166–168, Laguna 1997
[36] J. Šolc – Přijdeme za svítání str. 93, Naše vojsko 2005
[37] Panwitzova závěrečná zpráva o atentátu na R. Heydricha
[38] Vzpomínky Miroslavy Donneverové neteře manželů Růtových z května 2012
[39] Jednalo se o chatu evidovanou pod číslem E 1301.
[40] Vladimír Karlický, Petr Hofman, František Janáček, Antonín Klimek, Vladislav Krátký – Svět okřídleného šípu-Koncern Škoda Plzeň 1918–1945 str. 556, Škoda a.s. 1999
[41] Krycí název celé operace na bombardování závodů plzeňské Škodovky
[42] Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 106
[43] Viz J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941–1943 str. 166 Laguna 1997
[44] Rodina Václava Růty byla zatčena až 19. 6. 1942 tedy den po akci v Resslově ulici.
Die Geschichte der Familie Bejbl
Er war einer der Ersten, der mit der Hilfe für die Fallschirmspringer aus der Operationsgruppe Anthropoid begonnen hatte. Ebenfalls als einer der Ersten wurde er wegen dieser Zusammenarbeit zusammen mit seiner Ehefrau verhaftet und später im Konzentrationslager Mauthausen ermordet.
Jugend und Zeit des 1. Weltkriegs
Jan Bejbl wurde am 26. Oktober 1893 in Wien im X. Bezirk [1] als Sohn von Jan Bejbl und Františka Bejblová [2] geboren. Seine Kindheit verbrachte er in der Gemeinde Babín im damaligen politischen Bezirk Kamenice nad Lipou. Diese Gemeinde wurde zu seiner Heimatgemeinde. Nach Absolvierung der allgemeinen Schule besuchte er drei Jahrgänge der Bürgerschule in der fünf Kilometer von Babín entfernten Stadt Kamenice nad Lipou und vertiefte dann seine Ausbildung weiter. Dieses Mal auf einer weiterführenden Schule für das Tischlerhandwerk [3] in Wien [4]. Vor seiner Einberufung in den Krieg übte er auch das Tischlerhandwerk aus. Zur Ableistung des aktiven Militärdienstes wurde er zum 75. Infanterieregiment in Jindřichuv Hradec einberufen. Nach Ausbruch des 1. Weltkriegs rückte er mit der gleichen Einheit als Infanteriesoldat an die russische Front aus. Hier wurde er am 23. Juni 1915 bei St. Martin am Dnjestr gefangen genommen. Die Gefangenschaft verbrachte er im Gouvernement Jekaterinenburg in Kolotschawski Rudnik [5].
An der russischen Front wurde schon im Jahre 1914 unter dem Namen Tschechische Gruppe eine aus früheren Bürgern Österreich-Ungarns bestehende tschechische Einheit aufgestellt. Es handelte sich durchwegs um Männer, die vor Kriegsausbruch in Russland lebten. Im Jahre 1916 erfolgte eine Erweiterung der tschechoslowakischen Militäreinheit innerhalb der zaristischen Armee. Die Tschechische Gruppe wurde zu Beginn des Jahres 1916 in ein Schützenregiment und im Mai des Jahres 1916 in eine Schützenbrigade umgewandelt. Mit den wachsenden Problemen an der russischen Front änderte sich auch die Betrachtungsweise der zaristischen Regierung bezüglich eines möglichen Engagements von Kriegsgefangenen in den Reihen der regulären Einheiten. Es wurde damit begonnen, das Verbot des Einsatzes von Gefangenen, die nicht in Militär- und Arbeitseinheiten aufgenommen werden durften, einfach zu umgehen. Gefangene wurden, sofern sie dem zustimmten, z. B. für Arbeiten in der Waffenindustrie und in der Landwirtschaft eingesetzt. Nach einem Treueschwur auf den Zaren und damit der De facto-Annahme der russischen Staatsbürgerschaft wurde ihnen gestattet, den tschechoslowakischen Einheiten beizutreten. Aus diesem Grunde wurde eine intensive Agitationsarbeit in den Kriegsgefangenenlagern mit dem Ziel der Erfassung von Soldaten tschechischer und slowakischer Nationalität begonnen. Dies führte selbstverständlich zum Eintritt immer neuer Freiwilliger in die von tschechischen und slowakischen Freiwilligen gebildeten Militäreinheiten, deren Mannschaftsstärke sich so ständig erhöhte.
Die Hauptinitiative zur Aufstellung der tschechoslowakischen Einheiten in Russland ging von General Jaroslav Červinka aus. Er gelangte zur Zeit des Krieges zwischen Russland und dem Osmanischen Reich im Jahre 1878 nach Russland. Er hatte schon eine lange Karriere in der österreichisch-ungarischen Armee hinter sich, nahm dann jedoch wegen organisatorischer Differenzen mit der Führung der österreichischen Armee seinen Abschied von der Truppe und wollte sich unter dem starken Einfluss seiner familiären Erziehung an der Seite des russischen Militärs an dessen Sieg über das türkische Reich beteiligen, was ihm auch gelang. Jaroslav Červinka trat in die russische Armee ein und blieb bis zum Jahre 1908 in dieser, als er im Rang eines Generalmajors pensioniert wurde. Er widmete sich dann in Ruhe der Bewirtschaftung seines Gutshofs in Russisch-Polen bis zum Ausbruch des Krieges mit Österreich-Ungarn im Jahre 1914. Zu diesem Zeitpunkt meldete er sich erneut bei der Armee mit dem Ziel, tschechische antihabsburgische Einheiten aus in Russland lebenden Tschechen aufzustellen, so wie er sich das schon zur Zeit seiner Ankunft in Großrussland gewünscht hatte. Sein Wunsch wurde in den höchsten Militärkreisen erhört. Seine Idee, tschechische Einheiten aus den Reihen russischer Tschechen aufzustellen, stieß jedoch auf das Desinteresse der örtlichen Emigrantenvereinigungen, die von dem Gedanken geprägt waren, dass keine intensiven Bemühungen erforderlich sind, solange keine russischen Einheiten auf tschechischem Gebiet stehen. Diese Vereine wollten die Tschechische Gruppe in ihren Meinungsthesen nur zu reinen Propagandazwecken nutzen. Jaroslav Červinka kritisierte dies in seiner folgenden Äußerung: „Der Verband führte die tschechoslowakische Militäraktion nicht im großen Stil, da sich auch nach einem Jahr eines so großen Krieges die Stärke unserer Armee auf ein einziges Regiment beschränkte [6].“ Das sollte sich bald ändern. Im Sommer des Jahres 1916 wurde Jaroslav Červinka von der russischen Führung mit der Inspektion bei der Reserve der Tschechoslowakischen Schützenbrigade beauftragt. Bei dieser Inspektion wurde eine ganze Reihe von Mängeln und Ungenauigkeiten bekannt, wegen derer viele tschechoslowakische Offiziere in andere ausländische Einheiten wechselten, obwohl das Kommando auf der Ebene der Kompanien nicht mit tschechoslowakischen Offizieren besetzt war.
Im August des Jahres 1916 kam es zu einer Vereinbarung zwischen General Červinka und dem russischen Generalstab über die schnelle Aufstellung tschechoslowakischer Einheiten. Ein weiterer Impuls war auch das Treffen von General Červinka mit M. R. Štefáník im September 1916 in Kiew. Štefánik erreichte bei seinem Besuch die Unterordnung des Verbands der tschechisch-slowakischen Gruppen in Russland unter den Tschechoslowakischen Nationalrat und damit die Vereinheitlichung der Meinung bezüglich der Aufstellung Tschechoslowakischer Einheiten in Russland.
Der Prozess der Aufstellung Tschechoslowakischer Einheiten wurde durch die Februarrevolution des Jahres 1917 noch mehr beschleunigt, als durch den neuen Kommandanten des Generalstabs, General Alexejew, General Jaroslav Červinka zum Vorsitzenden der Kommission für die Aufstellung tschechoslowakischer Einheiten ernannt wurde.
All diese Bemühungen mündeten in Borispol, dem Ort, an dem sich die tschechoslowakischen Einheiten konzentrierten, im Juni 1917 in der Formierung von vier voll ausgerüsteten Infanterieregimentern. Am 31. Mai 1917 erließ General Červinka einen Befehl, mit dem er die Gründung einer neuen Militäreinheit anordnete, die später die Basis für die Aufstellung eines Infanterieregiments nach den Standards der russischen Armee bilden sollte. Diese Einheit erhielt den offiziellen Namen Ersatzbataillon des 1. tschechoslowakischen Infanterieregiments Prag (Náhradní prapor 1. československého pěšího pluku Pražského) [7].
Am 30. Juni 1917 wurde dieses Ersatzbataillon in Ersatzbataillon des 5. Infanterieregiments umbenannt und am 1. Juli in das 5. tschechoslowakische Infanterieregiment Prag [8] umgewandelt. Nachdem er am 25. Juni 1917 als Freiwilliger dem tschechoslowakischen Militär beigetreten war, trat der verlegte Jan Bejbl am 3. Juli 1917 in die 1. Kompanie dieses Infanterieregiment ein [9].
Seine Ausbildung prädestinierte ihn dafür, dass er als Sappeur (Pionier) [10] eingruppiert wurde. Daher wurde er am 19. Juli 1917 vorübergehend zur Pionierkompanie des 7. Infanterieregiments nach Berezan verlegt. Zu diesem Zeitpunkt kam es jedoch zu einem ausgedehnten Rückzug des russischen Militärs und zu dessen allmählichem Zerfall. Vom Grundsatz her war das einzige Korps, das an der russischen Front wirklich seine Aufgaben erfüllte, das aus zwei Divisionen bestehende tschechoslowakische Armeekorps. Zu diesem Zeitpunkt strömten immer neue Freiwillige zu diesen Einheiten, was sich darin niederschlug, dass am 1. September 1917 die Pionierkompanie mit Befehl Nr. 768 in eine selbstständige Ingenieurkompanie umgewandelt wurde [11].
Nach der Unterzeichnung des Friedens von Brest-Litowsk im Winter 1918 begann ein schneller Rückzug der tschechoslowakischen Einheiten aus der Ukraine um einer Umzingelung und anschließenden Gefangennahme durch das deutsche und österreichische Militär zu entgehen. Das gelang dem tschechoslowakischen Militär bei Bachmatsch, wo das gesamte tschechoslowakische Armeekorps aus der Schlinge schlüpfte, die bereits rundherum zugezogen wurde. Leider war die Situation auch in Russland nicht einfach. Das tschechoslowakische Armeekorps wollte sobald wie möglich nach Osten, nach Wladiwostok verlegt werden, um sich dort nach Westeuropa einzuschiffen und hier an den Kämpfen auf der Seite der Entente teilzunehmen. Leider wünschte das bolschewistische Russland eine solche Verlegung von Anfang an nicht. Der Frieden mit Deutschland verpflichtete Russland dazu, die deutschen und österreichisch-ungarischen Kriegsgefangenen freizulassen. Diese Transporte erhielten Vorrang vor den Zügen der tschechoslowakischen Legionäre. Den Russen ging es auch irgendwie gegen den Strich, dass eine gut ausgerüstete und organisierte Einheit, die die Absicht hatte, gegen die Mittelmächte zu kämpfen, über ihr Territorium marschieren sollte. Daher wurde begonnen, dem tschechoslowakischen Militär Steine in den Weg zu legen. Von der russischen Seite wurde verlangt, dass sich das tschechoslowakische Militär entwaffnet auf seine Reise durch Russland macht. Die Züge des tschechoslowakischen Militärs wurden fortwährend auf Abstellgleisen ausgebremst und die Repatriierung von Soldaten der Mittelmächte aus den Gefangenenlagern hatte Vorrang. Das gefiel unseren Einheiten selbstverständlich nicht und nach vielen Zwischenfällen, die sich unterwegs ereigneten, kam es zu der Situation, dass das tschechoslowakische Militär auf der gesamten Länge der Eisenbahnstrecke zwischen Samara und Wladiwostok auseinandergerissen und verstreut war. Der Stamm des 5. Schützenregiments von Jan Bejbl kam zuerst in Wladiwostok an. Dies geschah schon am 25. April 1918.
Wegen dem Auseinanderreißen des Armeekorps in insgesamt vier Gruppen wurde am 16. Mai 1918 die II. Division vorübergehend aufgelöst und eine Östliche Tschechoslowakische Abteilung in Wladiwostok gebildet, zu deren Kommandanten der bisherige Stabschef des Tschechoslowakischen Korps in Russland, Generalleutnant Michail Konstantinovič Diterichs, eingesetzt wurde. Dieser begann gleichzeitig, das Militär nach französischem Vorbild zu organisieren, was am 27. Mai zur Auflösung der Kompanie- und Regimentskomitees führte, die in den tschechoslowakischen Einheiten im Frühjahr 1917 auf Grundlage des Beispiels der russischen Einheiten entstanden waren.
In der gleichen Zeit kam es auf der Magistrale der Transsibirischen Eisenbahn zu ersten Zusammenstößen tschechoslowakischer Einheiten mit bolschewistischen Einheiten. Die ersten Nachrichten über das Aufflammen von Kämpfen auf der Magistrale der Transsibirischen Eisenbahn erhielt Generalleutnant Michail Diterichs schon am 29. Mai 1918, da von diesem Tag ein Befehl existiert, der sich mit dem Überfall auf einen Militärzug vom 26. Mai 1918 in Irkutsk beschäftigt [12]. Am 14. Juni gelangte ein Kurier mit detaillierten Nachrichten über die ostchinesische Eisenbahn nach Wladiwostok. Einen weiteren Schub an neueren Nachrichten bedeutete auch die Ankunft eines Teils des 7. Infanterieregiments und der tschechoslowakischen Artillerie. Zu diesem Zeitpunkt wurde auch die technische Kompanie, deren Angehöriger Jan Bejbl war, Bestandteil der Östlichen Tschechoslowakischen Abteilung [13].
Jan Bejbl musste auch die folgenden Ereignisse in Wladiwostok erleben, die alle Angehörigen des tschechoslowakischen Militärs, die hier konzentriert waren, unmittelbar betrafen.
Nach und nach wurden die Einheiten der Östlichen Abteilung Gegenstand des Interesses bolschewistischer Agitatoren aus den Reihen des örtlichen Sowjets, worüber sich die Kommandantur der Wladiwostoker Legionen bei diesem Organ beschwerte. Das Misstrauen zwischen beiden Lagern begann sich zu vertiefen. Am 20. Juni wurde ein Befehl zur Bewachung der Unterkunftsräume der tschechoslowakischen Einheiten erteilt, in dem davon gesprochen wurde, dass die Einheiten „ihre Abschnitte unter den Schutz ihrer Waffen nehmen“ und „in allen ihren Abschnitten für Ordnung und persönliche Sicherheit ihrer Soldaten sorgen. Unter Ausnahme von Verbündeten ist bewaffneten Personen kein Zutritt zu gewähren. Fremde bewaffnete Personen sind festzunehmen und in Arrest zu bringen“[14]. Gleichzeitig mit dieser Anordnung zum Schutz der eigenen Unterkunftseinrichtungen begannen die tschechoslowakischen Einheiten mit der Aufstellung von Wachen an den Lagerräumen, obwohl diese auch von der russischen Seite bewacht wurden.
Anlass zur Besetzung von Wladiwostok durch tschechoslowakische Abteilungen wurden die Nachrichten über den Überfall eines Sanitätszugs durch Bolschewiki in der Nacht vom 8. auf den 9. Juni in Irkutsk, welche am 28. Juni veröffentlicht wurden [15]. Auf Grundlage dieser Informationen wurde ein Rat beim Kommandanten des 5. Infanterieregiments einberufen, bei dem die Teilnehmer vereinbarten, dass den kämpfenden Einheiten in Sibirien geholfen werden muss. Das eigentliche Unternehmen begann am Morgen des 29. Juni. Das 5. Infanterieregiment sollte gemäß dem Plan vom Vortag „den Abschnitt von der Minenstadt bis zum Stabsgebäude der früheren Division besetzen“ [16]. In der Praxis handelte es sich um die Besetzung der umliegenden Höhen nördlich der Stadt [17]. Den Legionären gelang die Besetzung der Stadt noch am gleichen Tag, als die Einheiten des 5. Artillerieregiments zusammen mit Einheiten des 8. Artillerieregiments auch das Stabsgebäude eroberten. Der örtliche Sowjet wurde abgesetzt und an die Spitze der Stadt trat eine aus antibolschewistischen Kräften bestehende Leitung mit dem früheren Bürgermeister Agarew an der Spitze.
Gleichzeitig mit den Aktionen in der Stadt wurde auch ein Ausfall entlang der Magistrale der Transsibirischen Eisenbahn in Richtung Nikolsk-Ussurijski bis zu einer Entfernung von 34 Kilometern von der Stadt unternommen. Der Vorhut des II. Bataillons des 8. Infanterieregiments gelang es sogar, den Tunnel bei Werst 40 zu sichern.
Inzwischen kam es zu einer schrittweisen Umgruppierung des Militärs in Wladiwostok. Das 8. Infanterieregiment bereitete sich auf einen Angriff weiter entlang der Magistrale der Transsibirischen Eisenbahn bis zur Grenze des kontrollierten Gebiets vor. Die Stadtführung wurde am 3. Juli 1918 vom Kommandanten des 2. tschechoslowakischen Reserveinfanterieregiments, Oberleutnant Badura, übernommen. Hauptmann Jan hatte so die Hände frei und konnte sich wieder voll der Funktion des Kommandanten des 5. Infanterieregiments [18] widmen. Das 5. Infanterieregiment sollte gleichzeitig die Strecke von Wladiwostok nach Nikolsk-Ussurijski sichern [19]. Dadurch kam das gesamte Regiment in Bewegung und unterstützte noch in den Nachtstunden das 8. Infanterieregiment in den Kämpfen um diesen Eisenbahnknotenpunkt. Der Eisenbahnknotenpunkt selbst wurde am 5. Juli erobert. Damit war für die tschechoslowakischen Einheiten der Weg nach Westen zur Gruppe von Radovan Gajda über die in der Hand antisowjetischer Truppen befindliche ostchinesische Magistrale frei. Die Leitung des tschechoslowakischen Militärs in Wladiwostok entschied sich jedoch, eine Gruppe der Roten Armee zu vernichten, die an der Ussuri-Eisenbahn in Richtung Chabarowsk operierte. Daher begann sich die Angriffsrichtung der tschechoslowakischen Truppen mit dem sich in Richtung Chabarowsk bewegenden Strom zu ändern. Auf dem Weg trafen die Einheiten des 5. Infanterieregiments auf bolschewistische Truppen an den Stationen Jewgenijewka, bei Schmakowka, Krajewskij Rozjezd und bei Duchanskoje. Es handelte sich um langwierige Kämpfe, die sich die tschechoslowakischen Legionäre mit Hilfe von russischen Kosaken und mit Unterstützung einer aus französischen und britischen Soldaten bestehenden kleinen Einheit lieferten. Aus den unaufhörlichen Kämpfen wurde das 5. Infanterieregiment erst nach Erlangung des Sieges mit Hilfe einer japanischen Division zurückgezogen [20]. Dadurch konnte sich das tschechoslowakische Militär der Hilfe für die Gajda-Gruppe widmen, mit der sie sich am 8. September 1918 vereinigte. An diesem Tag erfolgte auch die Umbenennung der technischen Kompanie in 1. selbstständige technische Kompanie [21], am selben Tag reiste der Pionier Jan Bejbl zu einem einmonatigen Kurs für die Ausbildung von Pionierlehrern ab, auf dem er die Zeit bis zum 10. Oktober verbrachte. Er schloss den Kurs mit einer Prüfung mit dem Ergebnis „gut“ ab [22].
Er wurde jedoch sofort an die Front im nördlichen Ural geschickt, wo er sich am Schutz und der Erweiterung des Bahnhofs bei Samara beteiligte, bei Schumy beteiligte er sich an der Reparatur einer Brücke [23].
Die Kämpfe mit den bolschewistischen Einheiten wurden jedoch immer erschöpfender und heftiger. Den tschechoslowakischen Legionären standen nun keine chaotisch geführten und unkoordinierten Abteilungen der revolutionären Kämpfer mehr gegenüber. Die russische Macht hatte sich im letzten Jahr gefestigt und ein Teil des zaristischen Offizierskorps war in die Reihen ihrer Armee zurückgekehrt. Aus der Roten Armee wurde so ein disziplinierter und aufgrund ihrer Erfahrungen auch gefährlicher Gegner.
Auch in den Reihen der tschechoslowakischen Einheiten erfolgten Änderungen in ihrer Struktur und Organisation. Bejbls technische Kompanie wurde in dieser Zeit in 2. selbstständige technische Kompanie umbenannt [24].
In ihren Reihen beteiligte sich Jan Bejbl am Schutz der Magistrale der Transsibirischen Eisenbahn, und zwar vom 17. Februar 1919 bis zum 6. Februar 1920.
Es näherte sich jedoch unaufhaltsam die Rückkehr in das neu entstandene Heimatland. Der 6. Februar war der Tag, an dem er sich auf der Dollar einschiffte und in Richtung Vancouver in Kanada ablegte, wo das Schiff am 21. Juni [25] vor Anker ging. Von dort wurde er mit der Eisenbahn an die Ostküste Nordamerikas verlegt und gelangte mit einem weiteren Schiff am 8. August 1920 nach Europa. Während der Reise wurde Jan Bejbl am 29. April 1920 auf Grundlage des Befehls Nr. 67 zum Gefreiten befördert [26]. Nach seiner Rückkehr in die Heimat erhielt er Repatriierungsurlaub [27], der bis zum 14. November dauerte. Nach dessen Ende wurde er am 15. November bei der Wehrersatzkommandantur in Jindřichov Hradec demobilisiert. Damit endete die Karriere von Jan Bejbl als Legionär. Für die Teilnahme an den Kämpfen um die Magistrale der Transsibirischen Eisenbahn erhielt er eine Medaille der Entente und die Tschechoslowakische Revolutionsmedaille. Jan Bejbl wurde Bürger von Lhota u Vlásenic Nr. 10, Post Kamenice.
Leben in der Zwischenkriegszeit
In Babín fand er seine Lebenspartnerin Antonie Chalupová, geb. am 17. Januar 1893. Sie wurde als eheliches Kind von Jan Chalupy, Häusler aus Babín und seiner Ehefrau Anna, geb Šimková geboren. Antonie wurde am Tag nach ihrer Geburt von dem römisch-katholischen Pfarrer Václav Prošek getauft. Die Eltern bewohnten damals das Haus Nr. 18. Sie ging am 10. Februar 1923 die Ehe mit Jan Bejbl ein. Auch wenn Jan Bejbl getaufter römischer Katholik war, traten beide am 25. November 1930 aus der Kirche aus [28]. Der Grund war möglicherweise linkes Denken von Jan Bejbl, da schon im Entlassungsschreiben aus der Legion die Tatsache vermerkt war, dass er sich vor dem Krieg in der Sozialdemokratischen Partei politisch engagiert hatte [29].
Bejbl kehrte nach der Demobilisierung zu den bewaffneten Einheiten zurück. Er wurde Mitglied des Polizeikorps. Er übte seinen Dienst in der Polizeidirektion Bratislava aus.
Der Dienst in Bratislava war für das weitere Schicksal von Jan Bejbl und seiner Frau Antonie von grundlegender Bedeutung. Hier lernte er nämlich Václav Král [30] kennen, der im Jahre 1929 in Bratislava bei der Fremdenpolizei diente [31]. Und noch ein weiteres Treffen in Bratislava hatte großen Einfluss auf das Leben von Jan Bejbl. Die Bekanntschaft mit dem Postbeamten Václav Růta [32], der ebenso während des gesamten Zeitraums der 1. Republik in Bratislava tätig war.
Das normale Leben, das die tschechischen Beamten in der Slowakei führten, wurde durch den Zerfall der Masaryk-Republik beendet. Diese Beamten mussten damals unter dem Slogan „Tschechen zu Fuß nach Prag“ das Gebiet des neu entstandenen Slowakischen Staates verlassen. Jan Bejbl verließ sein Haus in Bratislava in der Straße Horních Kramárech 211 [33]. Er zog nach Plzeň, wo er mit seiner Ehefrau eine Wohnung in der Straße Kramářské sady 3 fand. Ab dem 23. Januar des Jahres 1940 war er schon unter der Adresse Čechova 34 [34], Plzeň Jižní Předměstí, gemeldet. Selbstverständlich traf er sich auch wieder mit Václav Král. Beide Männer beteiligten sich aktiv an der Tätigkeit im Widerstand, der sich nach der Okkupation in Plzeň zu entwickeln begann.
Hauptorganisatoren der Widerstandstätigkeit in Plzeň waren die Studenten der Medizin, MUC. Václav Rusy, und der Rechte, JUC. Vítězslav Dvořák. Nach MUC. Václav Rusý fahndete die Gestapo schon seit dem Jahre 1940. Während der Verhaftung gelang es Václav Rusý jedoch, die Gestapo-Beamten zu verwirren und zu fliehen. Er begann sich unter verschiedenen Adressen in Prag, in Mähren und letztendlich im heimatlichen Plzeň zu verstecken. JUC. Vítězslav Dvořák beteiligte sich während der Okkupation an der Widerstandsorganisation ÚVOD und nutzte den Decknamen Čeněk. Er half bei der Herausgabe und dem Vertrieb der Zeitschriften V boj (Im Kampf) und Český kurýr (Tschechischer Kurier). Nach den Verhaftungen in der Handelsakademie in Karlin vor Weihnachten 1941 musste er fliehen und fand sein Asyl in Plzeň. Hier lernte er MUC. Václav Rusý kennen und sie gründeten die schon erwähnte Widerstandsorganisation Vašek-Čeněk [35].
An allen Widerstandsaktionen in Plzeň beteiligten sich auch insbesondere Jaroslav Koukolík aus Plzeň, der Bürgermeister von Újezd u Plzně, Vojtěch Rojík und der Bürgermeister von Radobyčice, Karel Baxa. Gegenstand ihrer Widerstandstätigkeit war die Gewährung von Quartier für weitere verfolgte Personen und die sich daraus ergebende Beschaffung von Lebensmittelkarten und persönlichen Dokumenten.
Die Fallschirmspringer der Operation Anthropoid
Am 30. Dezember des Jahres 1941 erschienen an der Adresse von Václav Král, Pod Záhorskem 1, zwei Fremde. Sie wiesen sich mit der Parole „Adina grüßt Plzeň – der 8. März ist gut“ [36] aus und Václav Král nahm nach kurzem Zögern, da er sich nicht an seinen Bekannten Adolf Horák erinnern konnte, der diese Parole der II. Einheit der Sondergruppe einschließlich der Adresse von Václav Král gegeben hatte, beide Männer in seiner Wohnung auf. Es handelte sich um die Fallschirmspringer Jan Kubiš und Josef Gabčík, die in der Nacht vom 27. auf den 28. Dezember des Jahres 1941 in der Nähe von Nehvizdy östlich von Prag abgesetzt worden waren.
Václav Král behielt diese Überraschung nicht für sich. „Am 31. Dezember 1941 brachte Král die Attentäter zu dem in Plzeň wohnenden Polizeiinspektor der Reserve Jan Bejbl, der diesen dann eine weitere Verbindung nach Prag vermittelte.“[37] Er gab ihnen die Adresse seines Bekannten Václav Růta, der in der Biskupcova-Straße 4 in Prag-Žižkov wohnte. Václav Růta kannte er aus der Zeit der Tätigkeit beim Polizeikorps in Bratislava gut. Nach dem Zerfall der Tschechoslowakei mussten beide Familien zurück nach Tschechien umziehen. Václav Růta nutzte die Möglichkeit, die ihm sein Bruder Josef geboten hatte, als er zufällig bemerkte, dass in der Nähe seines Wohnsitzes in der Biskupicova ulice eine Wohnung frei geworden war [38]. Die Familie zog in die Wohnung im Haus Nr. 1837 ein. Die beiden Familien Bejbl und Růta mussten auch nach diesen Veränderungen weiter den Kontakt aufrechterhalten haben, da Jan Bejbl den Fallschirmspringern die Adresse der Růtas zur Verfügung stellen konnte.
Durch diese Episode war die Widerstandstätigkeit von Jan Bejbl in Verbindung mit der Gruppe Anthropoid bis dahin abgeschlossen. Im April 1942 wurde sie jedoch wieder voll erneuert.
Operation Canonbury
Operation Canonbury – ein von Präsident Dr. Edvard Beneš ausgearbeitetes Unternehmen. Ihr Ziel bestand darin, den Betrieb einer der größten Munitionsfabriken in Mitteleuropa - der Pilsener Skodawerke - unmöglich zu machen oder zumindest wesentlich einzuschränken. Bei der Aktion sollten speziell für diese Aufgaben geschulte und ausgerüstete Fallschirmspringer zum Einsatz kommen.
In der Nacht vom 28. auf den 29. März 1942 wurde bei Ořechova in der Nähe von Telč die Operationsgruppe Out Distance bestehend aus Oberleutnant Adolf Opálka, Feldwebel Karel Čurda und Korporal Ivan Kolařík abgesetzt. Zusammen mit ihnen wurde auch Operationsmaterial abgesetzt, das aus Funkausrüstung und vor allem aus dem speziellen Kurzwellen-Funkpeilsender Rebecca bestand. Das zugeteilte Material entsprach der Aufgabe der Gruppe. Diese bestand darin, britische Bomberverbände zu strategischen Zielen zu leiten und eine Luftbrücke für die Materialversorgung hier abgesetzter Gruppen zu schaffen. Leider wurde die Gruppe vom Absprung an vom Pech verfolgt. Adolf Opálka verletzte sich beim Absprung am Bein. Ivan Kolařík verlor am Landeort seine Dokumente und auch bezüglich des Operationsmaterials sah es nicht sehr gut aus. Die Funkausrüstung landete in einem bewohnten Teil des Landeorts und war so für die Fallschirmspringer unerreichbar. Den Fallschirmspringern gelang es nur, den Funkpeilsender Rebecca zu vergraben. Dieser wurde jedoch bald von Gestapo-Beamten entdeckt, als sie begannen, intensiv nach der Fallschirmspringergruppe Out Distance zu fahnden. Nach der Rückkehr von Adolf Opálka und Jan Kubiš zum Landeort einige Tage später wurde diese Tatsache nur bestätigt. Die gesamte Operation mit der Bombardierung der Skoda-Werke verkomplizierte sich dadurch. Anstatt durch die Technik musste die Leitung der Flugzeuge letztendlich durch die Fallschirmspringer selbst erfolgen.
Das Quartett der Fallschirmspringer, bestehend aus Jan Kubiš, Josef Gabčík, Adolf Opálka und Josef Valčík hielt sich ab dem 17. April in Plzeň auf. Sie präzisierten die letzten Schritte vor dem Luftangriff. Am 23. April wurden ihre Reihen durch Karel Čurda vervollständigt, der sich inzwischen über die Adresse des Buchdruckers Jan Vojtíška mit Alfred Bartoš in Verbindung gesetzt hatte. Dieser brachte ihn mit Hilfe von Vlastimil Moravec nach Prag. Von dort gelangte er fast augenblicklich, ebenfalls mit Hilfe von Vlastimil Moravec, nach Plzeň. Alle berieten sich an diesem Abend bei den Králs und planten die Details der gesamten Aktion. Während ihres Aufenthalts in Plzeň wurden sie abwechselnd in den Wohnungen von Widerstandskämpfern in Plzeň untergebracht. Außer der Familie Král handelte es sich dabei um die Familien Kučer, Bejbl und Hrdlička. Bewohnt wurde auch die Hütte von Václav Král hinter der Mühle von Radobyčice [39]. Am nächsten Tag fand die letzte Kontrolle der Vorbereitungen unmittelbar im Gelände statt. Aus dieser Begehung ergab sich, dass zum Legen des Feuers nur vier Fallschirmspringer ausreichend sein würden. Daher verließen Josef Gabčík und Vlastimil Moravec noch am selben Tag Plzeň.
In der Nacht vom 25. auf den 26. April des Jahres 1942 wurde der Versuch unternommen, die Škoda-Werke zu bombardieren. Von 128 Flugzeugen nahmen sechs viermotorige Stirlings aus der III. Bombergruppe das Ziel Plzeň ins Visier [40]. Die Flugzeuge erschienen nach ein Uhr morgens über Plzeň. In der Einflugschneise der anfliegenden Flugzeuge wurden zwei Scheunen angezündet. Ans Ziel gelangte nur ein einziges Flugzeug, das 2.700 kg Splitter- und Brandbomben aus den Bombenschächten abwarf. Keine traf jedoch ihr Ziel. Schäden wurden nur an den Gewächshäusern einer Gärtnerei in Lochotín gemeldet, ferner war durch die Explosion einer Bombe eine Artilleriebatterie am Fluss Mže betroffen.
Die gesamte Operation Canonbury [41] hatte kein gutes Ergebnis. Die gesamte erwartete Operation, die vom heimischen Widerstand unterstützt wurde, gelang nicht. Als jedoch London mitteilte, dass die ganze Aktion eine Woche später wiederholt würde und erneut Unterstützung seitens des heimischen Widerstands verlangte, wurde diese Forderung vom Kommandanten von Silver A zurückgewiesen. Als in der Nacht vom 4. zum 5. Mai 1942 erneut Flugzeuge über Plzeň erschienen, war das Ausmaß der Schäden kein bisschen größer als eine Woche zuvor.
Das Unternehmen Canonbury war das Vorzeichen des Endes aller nahen Unterstützer der Fallschirmspringer in Plzeň, sowohl der Besatzung von Anthropoid als auch von Silver A und Out Distance. Der Grund war Karel Čurda, der an der Aktion beteiligt war. Die Fallschirmspringer, die sich ab dem 16. April für insgesamt neun Tage in Plzeň aufgehalten hatten, änderten ständig ihre Aufenthaltsorte. Sie wechselten sich in den Wohnungen der Familien von Václav Král, Vojtěch Kučera, Jan Bejbl, Aloisie Hrnčiřík und František Král ab. An diesen konspirativen Aktivitäten beteiligte sich auch Karel Čurda, nachdem er am 23. April mit Vlastimil Moravec in Plzeň angekommen war. Das Team teilte mit ihm selbstverständlich das Wissen über die nächsten Unterstützer der Fallschirmspringer in Plzeň, das er nach seiner Meldung bei der Gestapo vollständig preisgab.
Operation Steel
In der Nacht vom 27. zum 28. April 1942 wurden bei der Siedlung Požáry die Gruppe Bivoac mit dem Kommandanten Feldwebel Jiří Čoupek und Korporal Libor Zapletal sowie die Gruppe Bioscop bestehend aus Feldwebel Bohuslav Kouba, Korporal Josef Bublík und Zugführer Jan Hrubý abgesetzt, unter dem Operationsnamen Steel sprang Korporal Oldřich Dvořák aus dem Flugzeug ab. Seine Aufgabe war es, dem Widerstand Kristalle für Radiosender zu übergeben und als Reserve der Gruppe Silver A zu dienen. Nach Entdeckung des Operationsmaterials begab sich Oldřich Dvořák zusammen mit den Mitgliedern der Besatzung Bivouc zunächst nach Kladno. Von dort begab er sich nach Lázně Bělohrad zu dem von Alfred Bartoš aufgebauten Agenturschalter an der Adresse des Buchhändlers Jan Vojtíšek. Nachdem er sich mit der vereinbarten Parole ausgewiesen hatte, wurde er zu den Eheleuten Krupka nach Pardubice geschickt, wo er sich mit Alfred Bartoš traf. Für den am Landeort bei Požáry vergrabenen Sender wollte er sich erst nach diesem Treffen bereit machen, um für seinen sicheren Transport und seine klare Positionierung zu sorgen.
Leider wurde schon am 30. April beim Pflügen des Feldes in der Siedlung Požáry die Sendeausrüstung entdeckt. Der Fund wurde auf der Gendarmeriestation und anschließend bei der Gestapo in Kladno gemeldet. Der Fundort wurde schon nachmittags von Gendarmen bewacht.
Aus diesem Grunde kam es in der Nacht des 30. April zu einem Gefecht, bei dem der Tote Arnošt Mikš von der Besatzung Zinc, der schwer verletzte Wachtmeister Václav Komínek und der tödlich verletzte František Ometák zurückblieben.
Einen Tag später kamen auch Josef Valčík und Vlastimil Moravec zum Abholort des Materials, so wie es ursprünglich vereinbart wurde. Durch die Gendarmeriestreife wurden sie jedoch gewarnt und verließen das gefährliche Gebiet. Wahrscheinlich in derselben Nacht machte sich auch Oldřich Dvořák selbst auf den Weg zu dem verborgenen Material. Mit Hilfe seines Onkels Klement Balík gelangte er zu dem Ort, an dem er abgesetzt worden war. Auch sie wurden durch die Gendarmen gewarnt und entkamen so der gefährlichen Situation. Oldřich Dvořák kehrte nach Prag zurück.
Ohne Sender war der ausgezeichnete Funker Oldřich Dvořák für Alfréd Bartoš unbrauchbar. Daher wurde er in die Betreuung der Widerstandsorganisation ÚVOD übergeben, wo er damit begann, dem Telegrafisten František Peltán zu helfen. Beide wurden Mitte Mai des Jahres 1942 nach Plzeň geschickt, wo sich die Widerstandsgruppe Vašěk-Čeněk um sie kümmerte. Es ist daher wahrscheinlich, wie es schon im Falle der Fallschirmspringer der Gruppe Anthropoid war, dass Václav Král gemeinsam mit seinen Helfern für Oldřich Dvořák Protektoratsdokumente auf Basis eines auf den Namen Miroslav Novotný neu ausgestellten Taufscheins besorgte [42]. Nach Beginn der großen Razzien nach dem Attentat auf den stellvertretenden Reichsprotektor Reinhard Heydrich wurden Jan Bejbl und Václav Král auf Verlangen von Rusý und Dvořák in eine Zelle der Pilsener Polizei „weggesperrt“ [43] Im Zeitraum vom 4. Juni bis 8. Juni wurde Dvořák sogar in Strakonice bei MUDr. Karl Hradecký „hospitalisiert“.
Tragisches Ende
Am 16. Juni meldete sich Feldwebel Karel Čurda bei der leitenden Dienststelle der Gestapo in Prag. Sein Hauptmotiv war es, seine eigene Mutter und Schwester vor der Hinrichtung zu schützen und die Ermordung unschuldiger Menschen zu stoppen. Er sagte den Gestapo-Mitarbeitern die Namen der Angreifer auf den stellvertretenden Reichsprotektor R. Heydrich. Den Ort des Verstecks der Fallschirmspringer kannte er jedoch nicht, das war aber das Wesentliche, was die Gestapo-Mitarbeiter am meisten interessierte. Nach einem Selbstmordversuch brach Čurda nach der Konfrontation mit dem Fallschirmspringer Viliam Gerik zusammen und begann auszusagen. Čurda verriet nach und nach alle Unterstützer, die ihm in der Zeit seiner illegalen Tätigkeit geholfen hatten. Festgenommen wurden nacheinander die Familien Svatošy, Moravec und Bautz, bei denen sich K. Čurda in Prag versteckt hatte. Die ersten Verhaftungen fanden schon an dem Tag statt, an dem sich K. Čurda meldete. Jedoch erfüllte sich der Zweck des Verrats dieser Menschen, d. h. die Ergreifung der Fallschirmspringer, nicht. Die Gestapo fand die Fallschirmspringer nicht und zwang K. Čurda daher zu weiteren Aussagen. Und Karel Čurda, der in der Falle seiner eigenen Angst und seiner Aussage gefangen war, musste weiter aussagen. Am frühen Morgen des 17. Juni wurde die Familie des Buchdruckers Vojtíšek in Lázně Bělohrad verhaftet, mithilfe derer K. Čurda nach Pardubice zu den Krupkas kam. Auch diese konnten der Verhaftung durch die Pardubicer Gestapo nicht entkommen. Sie wurden eine Stunde nach der Verhaftung der Familie Vojtíšek in Police nad Metují verhaftet. Aber auch dies führte nicht zur Ergreifung der Fallschirmspringer. K. Čurda bekannte sich daher auch dazu, dass eine seiner Tätigkeiten auch in der Hilfe bei der Bombardierung der Pilsener Skodawerke bestanden hatte. Am 17. Juni nahmen die Mitarbeiter der Pilsener Gestapo so nacheinander die Familien Václav Král, Vojtěch Kučera und Alois Hrdlička fest, auch die Eheleute Jan und Antonie Bejbl fehlten nicht. Damit war das Schicksal der Eheleute besiegelt. Nach der Verhaftung wurden sie noch am selben Tag nach Prag gebracht, wo sie Verhören in der leitenden Dienststelle der Gestapo in der Bredovská-Straße unterzogen wurden. Erst nach ihrer vollständigen Ausforschung wurden sie höchstwahrscheinlich im September des Jahres 1942 in das Haftgefängnis der Gestapo in Terezin überführt. Hier warteten sie auf das Urteil des Standgerichts. Dieses verurteilte beide am 29. September des Jahres 1942 in Abwesenheit zum Tode.
Das Urteil wurde am 24. Oktober 1942 durch einen Schuss in den Hinterkopf vollstreckt, wie bei allen 264 an diesem Tag hingerichteten Opfern. Antonie Bejblová wurde um 8:44 Uhr erschossen. Als achte aus der Gruppe der Frauen. Ihr Ehemann wartete bis 16:54 Uhr auf seine Erschießung mit einer Kleinkaliberpistole. Nach ihm kamen noch zehn weitere Männer.
Schluss
Die Schicksale von Jan Bejbl und seiner Frau Antonie weichen nicht von dem tapferen Vorgehen aller Widerstandskämpfer ab, die aktiv in die Unterstützung der Fallschirmspringer im Operationszeitraum der Jahre 1941 bis 1942 eingebunden waren. Jan Bejbl hatte bestimmt mehr Informationen als er bei der Gestapo aussagte. Die einzige Information, die sich zumindest aus den erhalten gebliebenen Archivmaterialien entnehmen lässt, ist, dass er der Gestapo möglicherweise gesagt hat, dass er Jan Kubiš und Josef Gabčík die Adresse von Václav Růta gegeben hat. Auch dies ist jedoch keinesfalls sicher. Andererseits kann auch behauptet werden, dass er diese Information nur bestätigt hat, nachdem diese von einem der früher, am 16. und 17. Juni, Verhafteten angegeben wurde [44]. Was jedoch gesagt werden muss und was sowohl Jan Bejbl als auch Václav Král nicht verraten haben, war die Zusammenarbeit mit den Fallschirmspringern Oldřich Dvořák von der Besatzung Steel und allen weiteren führenden Repräsentanten der Widerstandsorganisation Vašek-Čeněk, die erst zu Beginn des Monats Juli 1942 in eine Falle der Gestapo gerieten.
Vlastislav Janík, Forscher, Delegierter des Mauthausen-Komitees in Tschechien
Anmerkungen:
[1] Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl. VHA (Vojenský historický archiv – historisches Militärarchiv)
[2] Františka Bejblová geborene Kněžínková
[3] Es handelte sich um insgesamt drei Jahrgänge. Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl. VHA
[4] In Wien war Jan Bejbl Mitglied eines griechisch-römischen Ringerclubs. Bei verschiedenen Turnieren bekam er verschiedene Auszeichnungen. Wahrscheinlich hat er sich hier eine Meerjungfrau auf den Körper tätowieren lassen. Erinnerungen von Miroslav Chalupa, Neffe von Jan Bejbl, Schreiben an den Autor. März 2015
[5] Die Zustelladresse für Korrespondenz lautete entweder „Veselé terny“ oder „Dárnice II, Baracke Nr. 2C“. Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl.
[6] Jiří Fidler: Legionärs-Generäle– Vater und Sohn, Divisionsgeneral Jaroslav Červinka (Brno 1999), Jato Military, Seite 71.
[7] Später entstanden das Ersatzbataillon des Zweiten Hannaer tschechoslowakischen Infanterieregiments durch Befehl vom 8. Juni, das Ersatzbataillon des Dritten Tatraer tschechoslowakischen Infanterieregiments mit Befehl vom 25. Juni und das Ersatzbataillon des Vierten Schlesischen tschechoslowakischen Infanterieregiments vom 25. Juni.
[8] Legionärsdienst-Akte von Jindřich Beil, VHA. Das 5. Schützenregiment war Bestandteil der 2. Schützendivision.
[9] Registriert war er unter Nummer 34191. Eingeschrieben wurde er in der Korpsstation in Borispol. Ursprünglich wurde er bei der 1. Kompanie des Ersatzbataillons des 1. Infanterieregiments eingeschrieben, das am 30. Juni 1917 in das Reservebataillon des 5. tschechoslowakischen Infanterieregiments umgewandelt wurde. Am Tag zuvor hatte die 1. Schützendivision an der legendären Schlacht bei Zborov teilgenommen, in der Tschechen und Slowaken die Positionen Österreich-Ungarns durchbrachen und es ihnen gelang, tief in das feindliche Hinterland vorzudringen.
[10] Ein Sappeur (französisch sapeur, vom französichen Verb „saper“, untergraben, unterminieren) ist eine ältere Bezeichnung für Pionier, einen Angehörigen der im Baudienst eingesetzten Soldaten, der Wege vorbereitet und Hindernisse beseitigt, Schützengräben und Befestigungen anlegt. Siehe http://cs.wikipedia.org/wiki/Sap%C3%A9r
[11] Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[12] VHA – Befehl des 8. Schützenregiments Nr. 113 vom 29. Mai 1918.
[13] Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[14] VHA – Befehl der Garnison des tschechoslowakischen Militärs Nr. 166.
[15] VHA – Befehl des 8. Schützenregiments Nr. 147 vom 28. Juli 1918.
[16] VHA – Befehl des 8. Schützenregiments Nr. 147 vom 28. Juli 1918.
[17] Es handelte sich um den Berg über der ulice Petra Velikého (Straße Peter des Großen) und den Berg über dem Malejevský Bazar. Befehl des 8. Schützenregiments Nr. 149 vom 29. Juli 1918.
[18] Dies erfolgte am 3. Juli 1918.
[19] Jan Bejbl beteiligte sich mit seiner Einheit an der Reparatur der Brücken bei Nikolsk-Ussurisk über den Fluss Lapa sowie ferner an der Reparatur der Brücken bei den Bahnstationen Jewgenijewka und Schmakowka im Zeitraum vom 06. bis 15. Juli 1918. Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[20] 23.–24. August 1918.
[21] Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[22] Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[23] Bei Samara war er im Zeitraum vom 15. Oktober bis 15. November Bei Schumy vom 20. Dezember 1918 bis 01. Januar 1919. Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[24] Dies geschah am 08. Januar 1919. Siehe Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[25] Siehe Tomáš Herajt – Geschichte der Polizei in den Jahren 1918–1945, Polizeidirektion Plzen, Fortprint 2010 Seite 131.
[26] Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[27] Das geschah am 11. August 1920.
[28] Siehe http://digi.ceskearchivy.cz/DA?lang=cs&doctree=1nrtb&menu=3&id=7925&search=&sst=0&dates=&searchtype=&searcharch=&allwords=&page=214&zoom=100&show=0000100. Standesamtsregister der Neugeborenen in der Gemeinde Těmice in den Jahren 1879–1909, Buch 7, römisch-katholische Kirche.
[29] Legionärsdienst-Akte von Jan Bejbl, VHA.
[30] Mehr über Václav Král siehe Janík Vlastislav: Die Geschichte der Familie Václav Král. Bis jetzt nicht veröffentlichte Handschrift.
[31] Siehe Slowakisches Nationalarchiv Bratislava 203-215-1/20. Siehe auch Vlastislav Janík: Die Geschichte der Familie Václav Král. Handschrift Seite 1
[32] Václav Růta geboren am 25. Juni 1890 in Turnov. Zur Zeit der Okkupation wohnte er unter der Adresse Biskupcova 1837/4, Prag XI. Gerade seine Adresse erhielten die Fallschirmspringer der Gruppe Anthropoid in Plzeň und in seiner Wohnung erschienen sie schon am Vormittag des 31. Dezember 1941. In den folgenden Tagen besuchte der im selben Haus wohnende Jan Zelenka die Růtas. Er machte sich mit den beiden Fallschirmspringern bekannt und bot ihnen jedwede Hilfe an. Das Team Anthropoid kam unter den Schutz der Widerstandsorganisation Sokol. Das geschah höchstwahrscheinlich am 05. Januar 1942. Nach dem Verrat von Karel Čurda wurde Václav Růta am 19. Juni 1942 zusammen mit seiner Ehefrau Marie und seinem Sohn Jiří verhaftet. Am 29. September 1942 wurde die gesamte Familie Růta in Abwesenheit von einem Standgericht zum Tode verurteilt. Das Todesurteil wurde am 24. Oktober 1942 im Konzentrationslager Mauthausen vollstreckt.
[33] Siehe Tomáš Herajt: Geschichte der Polizei in den Jahren 1918–1945, (Polizeidirektion Plzeň, Fortprint 2010), Seite 131. Es handelte sich um ein kleines Haus mit drei Räumen und Garten.
[34] SOA Plzeň, f. PŘ Plzeň Einwohnermelderegister I
[35] J. Čvančara: Někomu život někomu smrt (Für jemanden das Leben, für jemanden den Tod) Československý odboj a nacistická okupační moc (Der Tschechoslowakische Widerstand und die nazistische Besatzungsmacht) 1941–1943 (Verlag Laguna 1997), Seite 20, 54, 166–168.
[36] J. Šolc: Přijdeme za svítání (Wir kommen im Morgengrauen), (Unser Militär 2005) Seite 93.
[37] Abschlussbericht von Pannwitz über das Attentat auf R. Heydrich.[38] Erinnerungen von Miroslava Donnerová der Nichte des Ehepaares Růta, vom Mai 2012.
[39] Es handelte sich um die unter der Nummer E 1301 registrierte Hütte.
[40] Vladimír Karlický, Petr Hofman, František Janáček, Antonín Klimek, Vladislav Krátký: Svět okřídleného šípu (Die Welt des geflügelten Pfeils)-Konzern Škoda Plzeň 1918–1945 (Škoda a.s. 1999), Seite 556.
[41] Tarnname für die gesamte Operation zur Bombardierung der Pilsener Škoda-Werke.
[42] Zdeněk Jelínek: Operation Silver A (Prag 2010: Scriptorium), zweite, erweiterte und aktualisierte Auflage, Seite 106.
[43] Siehe J. Čvančara: Někomu život někomu smrt (Für jemanden das Leben, für jemanden den Tod) Československý odboj a nacistická okupační moc (Der Tschechoslowakische Widerstand und die nazistische Besatzungsmacht) 1941-1943 (Verlag Laguna 1997), Seite 166.
[44] Die Familie Václav Růta wurde erst am 19. Juni 1942 verhaftet, somit einen Tag nach der Aktion in der Resslová-Straße.