Václav Khodl 1895 - 1942 Bearbeiten

Příběh rodiny Khodlovy

 

Mládí

Václav Khodl se narodil 23. října 1895 v Praze Vysočanech čp. 110 Václavu Khodlovi a Josefě Khodlové, rozené Pochopové. Pokřtěn byl na Václava Karla v Chrámu církve reformní evangelické. Jeho otec Václav Khodl st. byl narozen 2. září 1865. Pocházel z Plzně a povoláním byl kotlář. Vyznáním byl římskokatolického. Václav Khodl st. byl zaměstnán jako mistr kotlář ve vysočanské strojírně Českomoravská Kolben a Daněk. Zahynul v Srbsku během zemětřesení, když zde pobýval na montážích. Jeho žena Josefa se narodila ve Svojku u Jičína 1. března 1865 a byla vyznání evangelického.

Václav Khodl se seznámil se svojí nastávající manželkou Emanuelou Smržovou v ochotnickém divadle ve Vysočanech. Narodila se Josefovi a Anně Smržovým ve Vysočanech č. 134 5. prosince 1897.

Svatbu měli Václav Khodl a Emanuela Smržová 18. října 1919 v evangelickém kostele reformované kalvínské církve u Klimenta v Praze 1. 15. srpna roku 1920 se jim narodil syn Václav.

Václav Khodl byl vyučen po svém otci kotlářem. Následně pracoval jako montér, technický kontrolor a rýsovač v Českomoravské – Kolben - Daněk ve Vysočanech. V době největšího rozmachu firmy Václav Khodl montoval výrobky ČKD například v Bulharsku nebo až v exotické Persii. Emanuela Khodlová zajišťovala domácnost. Obecně lze říci, že se rodině během 1. republiky dařilo. Tuto domněnku podporuje i to, že ve 20. tých letech Khodlovi zakoupili ve Svépravicích u Horních Počernic stavební parcelu a na ní postavili za pomoci bratra Emanuely Khodlové Václava a z Václavovy strany bratra Jana v roce 1928 vilu, které dali jméno Emka. Tuto vilu až do 40. tých let z části obývali a volnou část pronajímali. Jejich syn po ukončení reálného gymnázia přešel na podzim roku 1937 na Vyšší průmyslovou školu na Smíchově, k čemuž jeho otec žádal Osvědčení o zachovalosti, aby jej na školu přijali. V červnu roku 1942 skládal závěrečnou zkoušku a pak plánoval nastoupit do letňanské Avie. Z toho důvodu si podal žádost o vystavení vysvědčení zachovalosti, kde je uvedeno jeho povolání jako technický úředník, a které bylo podmínkou jeho přijetí.

Václav Khodl ml. hrál v místě bydliště ve Svépravicích fotbal za místní klub SK Chvaly.

 

Pomoc parašutistům

Parašutisté ze skupiny ANTHROPOID se již krátce po svém příjezdu do Prahy díky pomoci ilegální organizace Obec sokolská v odboji (OSVO) dostali do Vysočan. A to konkrétně k Jaroslavu Piskáčkovi. Jaroslav Piskáček byl bývalým náčelníkem vysočanského Sokola a v té době měl již kolem sebe soustředěnu tzv. pětku, sestavenou z nejbližších bývalých funkcionářů. Právě s těmito nejbližšími začal Jaroslav Piskáček řešit zadání, které mu bylo předloženo na jednání úzkého vedení OSVO, a to ubytovat oba parašutisty ze skupiny ANTROPOID. Uvedená schůzka proběhla v první polovině ledna roku 1942 a již na této schůzce vedoucí cvičitel dorostu Jaroslav Smrž prohlásil, že by bylo možné ubytovat parašutisty u jeho sestry Emanuely Khodlové. Důvodem jeho návrhu byl fakt, že Václav Khodl pobýval často na montážích a rodina vlastnila větší byt ve Valdecké ulici čp. 659/16 ve Vysočanech. Je tedy pravděpodobné, že krátce po této schůzce došlo k přesunu obou parašutistů na vysočanskou adresu ke Khodlovým. Pobyt parašutistů se však neodbýval jen tam. Parašutisté přebývali samozřejmě také u Jaroslava Piskáčka a Gabčík přespával i u bratra Emanuely Khodlové Václava Smrže na Proseku, od doby, kdy jeho manželka Marie onemocněla. Tehdy jak jemu tak Josefovi Gabčíkovi připravovala jídlo Emanuela Khodlová. Khodlovi umožnili parašutistům využívat i vilu ve Svépravicích. Jedna část byla v té době obývaná odborným učitelem Františkem Kratochvílem a jeden byt zde byl volný. Do této vily byl postupně přenesen z Horoušan veškerý operační materiál, jak výzbroj, tak nepotřebná výstroj v podobě dvou padáků a výsadkových kombinéz.

Do podpory parašutistů zapojil Václava Khodl svého bratra Jana, jehož žena na jaře 1942 dodávala Emanuele Khodlové potraviny. Do dění kolem parašutistů byl zapojen i syn manželů Khodlových Václav ml. Ten často doprovázel parašutisty po jejich cestách po Praze a to i ve společenství se svým spolužákem Jiřím Hofmanem, kterého parašutistům představil již na počátku ledna 1942. Několikrát s nimi pro některé věci zašel i do vily ve Svépravicích. Brzy se vztah parašutistů hlavně k paní Khodlové natolik prohloubil, že ji začali nazývat mámou a také se k ní jako k matce chovali. Ke svátku matek ji společně koupili květiny. Khodlovi rovněž Janu Kubišovi společně s Jaroslavem Piskáčkem zajistili u krejčího Formáčka z Vysočan ušití nových šatů.

Úkryt u Khodlů byl využíván téměř nepřetržitě až do vykonání atentátu na R. Heydricha. Parašutisté přicházeli a odcházeli nepravidelně a byly i případy, kdy se vraceli až po delším časovém období. Po příchodu Josefa Valčíka a Adolfa Opálky do Prahy znali adresu Khodlových i tito parašutisté.

Jinak se zdá, že přebývání parašutistů ve Vysočanech bylo téměř idylické. Po večerech u Khodlů hrávali karty a těchto setkání se zúčastňovala i matka Emanuely Anna Smržová či spolužák Václava Khodla Jiří Hofman.

Přesto parašutisté zůstávali stále ve střehu. Pistole nosili vždy s sebou a při spánku je vkládali pod polštář. „Vždy upozorňovali sestru na nebezpečí, do kterého se vydává a současně říkali, že v případě ohrožení ze strany gestapa zastřelí sebe jí i jejího syna.“  

 

Přípravy na atentát

Přípravy na atentát nabraly na intenzitě na jaře. Před velikonocemi konečně našli manželé Heydrichovi místo, kde by se mohli natrvalo usadit. Byl jim nabídnut empírový zámek v Panenských Břežanech, kde do 22. září 1941 sídlil Konstantin von Neurath. Zámek se manželům Heydrichovým a hlavně manželce Lině líbil. O této skutečnosti se samozřejmě dozvěděli parašutisté a zprvu se domnívali, že by právě v okolí Heydrichova sídla bylo vhodné útok provést. Aby se do těchto míst mohli dopravit a seznámit se s okolním terénem, bylo zapotřebí obstarat parašutistům jízdní kola. Dámské kolo, na kterém jezdil Josef Gabčík, se podařilo obstarat rodině Moravcových ze Žižkova. Pánské kolo zajistil Jaroslav Smrž tak, že své kolo zapůjčil Janu Kubišovi a pro sebe si obstaral kolo od svého bratra Václava. Od té doby se začali parašutisté vracet ze svých výjezdů „někam ke Kladnu…velmi unavení a zablácení“, „mokří od rosy, ale nikdy nic neřekli“ a často se vraceli třeba až za 3 dny. Asi dvakrát na společnou vyjížďku s sebou vzali i Václava Khodla ml. Jednou i s jeho kamarádem Jiřím Hofmanem. Na jednu z takových výprav se s parašutisty vypravil i Karel Rohlíček, který byl do podpory parašutistů zapojen manželi Khodlovými. Zúčastnil se „rekongnoskace terénu jízdou na kole v okolí P. Břežan. [Parašutisté – pozn. autora] chtěli vědět, kde Břežany jsou.“ S Václavem Khodlem Karel Rohlíček prováděl J. Kubiše a J. Valčíka po Praze. O tom, že se jedná o parašutisty, se dozvěděl až po svátku matek.

Přepadení Heydrichova vozu ve volném terénu bylo jednou z variant útoku a bylo o ní při výcviku skupiny uvažováno. Odpovídalo tomu složení operační výstroje, kterou parašutisté ze skupiny ANTHROPOID měli. Krabice B jejich operačního materiálu totiž obsahovala vrhač bomb TREE SPIGOT s jednou bombou a cívkou ocelové struny. Šlo o nový druh zbraně, která do výzbroje britské armády byla zavedena roku 1940. Efektivita zbraně závisela na dobrém zacílení a v podstatě statickém cíli. Zasáhnout jedoucí cíl touto zbraní bylo velmi nejisté. Z toho důvodu bylo nutné pro vyšší pravděpodobnost zásahu pohyb cíle zpomalit, popřípadě jej úplně zastavit. Proto parašutisty napadlo přehradit jízdní dráhu vozu ocelovým lanem, nataženým příčně ve směru jízdy.

Protože ocelové lano na zastavení vozu ve svém operačním materiálu parašutisté neměli, požádali o ně své nejbližší spolupracovníky. Opatřil jim ho Václav Khodl st., který drát dlouhý 25-30 metrů přivezl z Hlinska, kde tehdy pracoval na montážích. Bohužel o tomto zcizení se dozvěděl jeho zaměstnavatel a Václav Khodl st. byl z práce propuštěn. Celá tato událost se odehrála těsně před vlastním útokem na zastupujícího říšského protektora. Václav Khodl totiž 22. května podal žádost na Policejní ředitelství o vysvědčení zachovalosti za účelem „přijetí do továrny Avia.“ Policejní ředitelství žádost přeposlalo Státnímu zastupitelství na úřad rejstříku trestů. Ten 26. května 1942 uvedl, že Václav Khodl „není v rejstříku“ trestů. Jak celá věc byla dále vyřízena a zda byl Václav Khodl přijat jako zaměstnanec do letňanské Avii nevíme. Jen můžeme konstatovat, že tato událost mohla celou operaci ANTHROPOID velmi zkomplikovat už i proto, že Václav Khodl si celou událost bral velmi osobně a chtěl spáchat sebevraždu. J. Gabčík a J. Kubiš na něj pak nějaký čas museli dávat pozor.

 

Atentát

Parašutisté nakonec k provedení útoku vybrali jiné místo. Stala se jím zatáčka v Praze Libni. Poslední večer před akcí „Gabčík a Kubiš byli u nás [míněno tím u Václava Smrže – pozn. aut.] na večeři v přítomnosti Khodla a jeho syna. Oba parašutisté byli ve velmi dobré náladě a také si pamatuji, že měli na večeři svíčkovou. Tu noc jsem spal v jednom pokoji s Gabčíkem, který mi řekl: ,Ráno jdeme na to, musím se dobře vyspat.‘ Neřekl mi však, že bude spáchán atentát. Já jsem se domníval, že bude snad provedena nějaká sabotážní akce. Gabčík spal velmi dobře. Kubiš spal u švagra Khodla ve Vysočanech. Ráno v den atentátu jsem uvařil černou kávu s rumem. Gabčík odcházel po obvyklém rozloučení v dobré náladě do Vysočan ke Khodlům a vzal s sebou zbytek rumu v láhvi.“ Tam se sešel s Janem Kubišem a společně odjeli na křižovatku ulici ulic Kirchmaierovy a V Holešovičkách, kde v 10 hodin 36 minut podnikli útok na obergruppenführera SS Reinharda Heydricha. Z místa útoku Josef Gabčík uprchl směrem k Trojskému mostu a první úkryt našel v bytě rodiny Svatošových v Melantrichově ulici 15 na Starém Městě. Přitom na místě atentátu zanechal dámské jízdní kolo. Jan Kubiš se vydal na svém pánském kole Kirchmaierovou třídou směrem do Staré Libně, kde na rohu ulic Slavatovy a Primátorské odložil své kolo a došel do bytu Václava Nováka. Odtud po krátkém čase, co Jindřiška Nováková odložené kolo přivedla, odešel v nové košili k Jaroslavu Piskáčkovi do Vysočan. Zde byl pak v odpoledních hodinách ošetřen MUDr. Břetislavem Lyčkou.

V odpoledních hodinách po atentátu dostali Piskáčkovi ještě jednu návštěvu. Z Libně přišli k Piskáčkovým manželé Novákovi, aby se domluvili, jak z jejich domu odstranit kolo, které tam Kubiš zanechal. Volba padla na Miroslava, syna manželů Piskáčkových, který hned pro kolo vyrazil a snažil se dopravit ho ke Khodlovým. Bohužel u nich nikoho nezastihl a tak kolo dopravil ke Smržovým.

A jak prožívali den atentátu Khodlovi? Jak už víme, Jan Kubiš spal v noci z 26. na 27. května u Khodlů. Zde se sešel s Gabčíkem a oba parašutisté společně vyrazili do Libně. Z dochovaných svědectví víme, že parašutisté o svém úkolu v protektorátě nikdy před Khodlovými nemluvili. Jen z možných náznaků mohli jejich spolupracovníci usoudit, že chystají nějakou velkou věc. „Nikdy neřekli o svých úkolech a nic neprozradili, jen čas od času žádali o pomoc.“ O tom, že parašutisté se o svém poslání ani před blízkými spolupracovníky vůbec nezmiňovali, zachycuje i svědectví Antonie Bejčkové: „(krátce po jejich příchodu) byli mi představeni mou sestrou jako její známí…[…] Při této návštěvě byl také přítomen parašutista Opálka, kterému jsem při této návštěvě byla poprvé představena. Opálka řekl: ,Vy asi nevíte, co my jsme. Až jednou budete číst v novinách a budete jmenovat, kdo u vás spal, pak teprve poznáte, co asi jsme.‘ Jinak Opálka byl dost nesdílný. Gabčík a Kubiš se bavili jen o běžných věcech. Sestru jsem navštívila během dopoledne a moje návštěva trvala asi hodinu.“

Václavu Khodlovi ml. vše došlo v den atentátu ve škole, když před ně předstoupil jejich třídní profesor a řekl: „Mládenci jděte domů, byl právě spáchán atentát na Heydricha. Khodl se na něho podíval, usmál, a on uhodl, kolik uhodilo.“

Když se po Praze rozkřiklo, že byl vykonán atentát na zastupujícího říšského protektora, Emanuele Khodlové bylo hned jasné, že atentát provedli její „chlapci“. Okamžitě vzala bedničku s 8 ručními granáty, co měli doma schovány, a půl hodiny po poledni již ji předávala Václavu Smržovi, který byl tento den doma na nemocenské. Bedničku s granáty skryl pod hromadu uhlí a poslal jí domů. V odpoledních hodinách přišel k němu ještě jeho bratr Jaroslav, aby uschoval ještě jeden granát.

Mlčenlivost parašutistů o jejich poslání platila i po atentátu. Ani poté nikdy neřekli, že atentát provedli.

Druhý den po atentátu se vypravil hledat ke Khodlovým Kubiše Josef Gabčík. Bohužel v bytě nikoho nezastihl. Jan Kubiš trávil noc u Piskáčkových a u Khodlových ten den nebyl a paní Khodlová byla v tu dobu na nákupu. Proto ji Josef Gabčík do poštovní schránky vložil zvláštní vydání Poledního listu o atentátu na Heydricha, se vzkazem „Mámo, vyřiďte Velkému Dulichovi [ Jan Kubiš pozn. autora], že na něho čekám na Floře.“ Podepsaný byl Dulíšek [Gabčík pozn. autora].“ Ten den se tedy oba parašutisté ve Vysočanech nesešli. Jan Kubiš ráno opustil byt Piskáčkových a přes adresu rodiny Fafkových se dostal do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Gabčík se do krypty dostal až 3. června jako jeden z posledních parašutistů.

Oba parašutisté se ve Vysočanech objevili naposledy 17. června den před přepadem kostela sv. Cyrila a Metoděje. Přišli navečer a u Khodlů se zdrželi asi hodinu. Emanuela Khodlová jim nabízela nocleh, ale oni disciplinovaně odpověděli „Mámo nemůžeme, jsme vojáci a máme zůstat na místě“ Zůstali tedy jen na večeři a ani v tento den neřekli, že útok provedli oni a ani se nesvěřovali se svými dalšími plány.

 

Likvidace věci

Napětí po atentátu pro lidi, kteří bezprostředně před i po něm pomáhali parašutistům, muselo být nezměrné. Vyvrcholilo samozřejmě až po atentátu i proto, že některé stopy zanechané na místě útoku směřovaly přímo do Vysočan do blízkosti rodiny Khodlových. Nejmarkantnějším příkladem byl na místě útoku zanechaný balonový plášť, který parašutistům poskytl Jiří Hofman a patřil truhláři Václavu Hofmanovi. Plášť byl následně vystaven ve výkladní skříni prodejny Baťa na Václavském náměstí a objevil se i s ostatními věcmi v předfilmu ve všech kinech v protektorátu.

Lidé zasvěcení do podpory parašutistů začali po atentátu likvidovat usvědčující předměty, které by je mohly spojit se spoluprací s parašutisty. Jako první na řadu přišly padáky, které byly uschovány ve vile ve Svépravicích. Zničit padáky své sestře doporučoval již v zimních měsících Václav Smrž. Ta však byla proti tomu, protože přáním samotných parašutistů bylo, aby se padáky zachovaly. Václav se proto rozhodl alespoň prověřit, jak jsou padáky ukryty. Vyžádal si klíče od vily Emky a asi dva týdny po této rozmluvě se do vily společně s bratrem Jaroslavem vypravil. Při prohlídce vily zjistil, že by padáky i maskovací kombinézy dovezené sem z místa seskoku po zevrubné prohlídce bylo možné snadno objevit. Proto navrhl, aby se padáky odvezly na bezpečné místo prostřednictvím pohřební služby, kterou vlastnil jeho švagr Vojtěch Paur. Vše se nakonec uskutečnilo až po atentátu. Celá akce proběhla tak, že Jaroslav Smrž se svým švagrem odjel do Svépravic s pohřebním vozem. Zde nejdříve museli odvolat nenápadně poněmčenou Češku ze sousedního domu na výlet do Klánovic. Poté Emanuela Khodlová a snoubenka Václava Khodla ml. Františka Urbánková vnikly za pomocí klíče, který jim poskytl František Kratochvíl do pokoje, kde byly padáky uschovány a poté je rychle naložili do připravené rakvičky a odvezli je na Prosek. O odstranění kombinéz z vily se postaral Václav Khodl ml. se svým kamarádem Hofmanem. Když „za několik dní po atentátu přišel Váša se svým kamarádem Hofmanem z Vysočan, aby převezli dvě letecké kombinézy, ukryté na půdě.“ Paní Kratochvílová jim na kuráž s třesoucíma se rukama nabídla válečný koňak. „Všude byly prohlídky, oblékli je tedy na sebe, a aby jim u nohavic a rukávů nevylézaly zpod šatů, dala jim gumičky ze zav. lahví, aby si to utáhli. Přes sebe civilní šaty.“ Kombinézy pak byly na nějaký čas uloženy v kůlně pod králíkárnou u Hofmanů ve Vysočanech. Ani on nevěděl, jak s nimi naložit. Proto Václav Smrž přijel pohřebním vozem do Vysočan, kde jej již čekal Jiří Hofman a Václav Khodl ml. a ti mu do vozu vhodili balík s kombinézami a Václav Smrž je přiložil do rakvičky s padákem.

Vojtěch Paur následně opatřil falešný úmrtní list a odvezl rakvičku s padákem, a kombinézami na Ďáblický hřbitov, kde byl již dopředu ohlášen pohřeb dítěte popravených rodičů. Jediným účastníkem pohřbu byla jako údajná příbuzná Emanuela Khodlová. Rakvička s věcmi byla uložena v dětské sekci Ďáblického hřbitova v hrobě č. 135/8/IV.

Druhý padák však zůstával stále zašitý v otomanu ve vile ve Svépravicích. Pro něj se vypravil Václav Smrž až poté, co jeho bratr a sestra byli zatčeni. Vypáral jej z otomanu a odvezl ke své sestře Antonii Bejčkové, která padák rozstříhala, polila petrolejem a snažila se jej spálit. Petrolej na povrchu látky vyhořel, aniž by padák poškodil. Rezignovaná Antonie proto zaběhla následující den v 5:30 ke svému bratru Václavovi s rozstříhaným padákem, aby s ním něco udělal. Zprvu byl Václav celou situací zaskočený. Pak jej napadlo, že vezme padák do práce a poradí se s ředitelem továrny Ing. Josefem Zeithammerem. Ing. Zeithammer celý problém vyřešil tak, že otevřel jednu z expedičních beden s vojenským materiálem určeným pro wehrmacht a padák do ní vložil.

 

Václav Khodl ml.

Jak už jsme uvedli, do podpůrné sítě parašutistů byl zapojen i syn Khodlových Václav. Ten byl od 1. září 1941 policejně hlášen ve vile ve Svépravicích, ale 1. prosince 1941 se přehlásil do Vysočan. Několikrát doprovázel parašutisty jako jejich průvodce po Praze a několikrát s nimi vyrazil na průzkum terénu pravděpodobně do oblasti Panenských Břežan. Parašutisté na něj přenášeli svůj optimismus, který pramenil ve víře v brzký konec války, který na britských ostrovech obecně v československém vojsku panoval. Po atentátu a hlavně při tvrdém psychologickém tlaku na obyvatelstvo jej však postihla velká deprese, která se ještě prohloubila po odhalení úkrytu parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje. O tom, že byli parašutisté dopadeni, se dozvěděl ráno, když jel do školy k maturitě z denního tisku, kde byly zveřejněny i jejich fotografie. Konfrontací data zveřejnění snímků a poslední návštěvy parašutistů u Khodlových mu bylo jasné, že je „opravdu mají“. Dosud totiž řada Čechů věřila, že zprávy o boji v Resslově ulici jsou jen vylhaná propaganda, která v den konce amnestie měla ukázat, že Němci dokáží vypátrat parašutisty sami. Fotografie zveřejněné v denním tisku ho však přesvědčily o opaku.

Již na průmyslovce se Václav Khodl seznámil s Františkou Urbánkovou. Františka, běžně přezdívaná známými Fanynka, pracovala jako úřednice v bance ve vnitřní Praze, kam denně dojížděla z Dolních Počernic vlakem. Jednalo se o hodné a tiché děvče, krásných modrých očí, s jemnými dlaněmi se štíhlými prsty. Měla milý úsměv a vypadla stále vesele. Naproti tomu Václav Khodl ml. byl málomluvný, s černými kudrnatými vlasy. K jejím dvacetinám ji 9. prosince 1939 napsal tento dopis: „Věřím, že Tvé touhy a přání jsou jistě krásné, snad bude nutno čekat na jejich splnění, snad budou v cestě překážky, ale věř se mnou, až slunce svobody vysvitne nad naší vlastí, bude i Tobě a mně splněno jedno z přání největších.“ Jejich vztah se posunul tak, že se zasnoubili a Vašek jí daroval zásnubní prstýnek. Otec František Urbánek byl pekařský dělník zaměstnaný u bratra Tomáše, který vlastnil v Dolních Počernicích vedle hostince Barborka pekárnu. Maminka Františce zemřela a tatínek se oženil s druhou ženou. Ta bohužel k Fanynce moc hodná nebyla. Františka proto u Khodlových nacházela pocit bezpečí a jistoty. Přirozeně ji také zasvětili do událostí, kterými od ledna žili. Fanynka se tak zúčastnila společně s Antonií Bejčkovou a Emanuelou Khodlovou v době po atentátu likvidace ocelového lana, které bylo uschováno ve vile ve Svépravicích. Tehdy si tyto ženy poradily tak, že lano hodily v Dolních Počernicích do studny.

Po zatčení Václava Khodla ml. žila Fanynka v neustálém napětí. Jednak ztratila svého milého, s kterým si plánovala společnou budoucnost, a jednak jí hrozilo jako aktivní spolupracovnici parašutistů zatčení a smrt. Tyto skutečnosti na ní tak silně působily, že přestala jíst a ač ji místní lékař Madar nabádal ke klidu, za velkého nervového vypětí zemřela ve 24 letech ¾ roku po Václavovi.

 

Zatčení

Den po obklíčení kostela Václav Khodl potkal svoji švagrovou Antonii Bejčkovou v autobuse a hned se jí nad otevřeným Zpravodajem, kde byly fotografie zastřelených parašutistů Gabčíka a Kubiše začal ptát: „‚Poznáváš je?‘ Načež jsem mu řekla: ‚Vendo, pro Boha Tě prosím skovej to.‘ V autobuse bylo totiž mnoho lidí a nevěděla jsem, zdali nás někdo nepozoruje.“

V úterý 14. července 1942 se odpoledne sešli sourozenci Smržovi v nemocnici, kde ležela Marie Smržová, manželka Václava Smrže. Tehdy jejich nejstarší sestra Emanuela prohlásila, že při zatčení veškerou vinu vezme na sebe. V podvečer tohoto dne byla v 19:30 rodina Khodlova zatčena. K dalšímu zatýkání dochází další den. To jsou zatčení manželé Jaroslav a Jarmila Smržovi. Další zatýkání ve Vysočanech už nenásledovalo.

V den zatčení Emanuely Khodlové je synu Václavovi odesláno z policejního ředitelství vysvědčení o jeho bezúhonnosti za účelem složení maturitní zkoušky. O dva dny později je dopis s vysvědčením uložen na příslušném poštovním úřadě a 26. srpna odeslán jako nevyzvednutá zásilka zpět na policejní ředitelství.

Rodina Khodlova byla posléze převezena do Malé pevnosti Terezín. Ani zde nebyli členové ušetřeni trýznění ze strany Němců. Emanuela Khodlová byla například trýzněna několika dozorci před očima svého syna Václava. Ten před nimi padl na kolena a prosil, aby ji od trýznění ušetřili. Jeho matka však hrdě prohlásila: „Neklekej před nimi, nejsou toho hodni.“

Rodina Khodlových byla odsouzena v nepřítomnosti stanných soudem 29. září 1942 k trestu smrti. Exekuce byla vykonána v KT Mauthausen 24. října 1942. Emanuela Khodlová byla ranou do týla zastřelena v 10 hodin a osm minut. Její manžel v 16 hodin 22 minut a Václav Khodl ml. v 16:26.

 

Závěr

Bez rodiny manželů Khodlových a hlavně bez Emanuely Khodlové by parašutisté ze skupiny ANTHROPOID neměli takové dobré zázemí, jako jim bylo vytvořeno. Díky jejich statečnému postoji nebyli vyzrazeni Václav Smrž a Antonie Bejčková, sourozenci, kteří byli rovněž do podpory parašutistů angažováni, ani snoubenka Františka Urbánková. Ta zaplatila svým životem za podporu parašutistů rovněž, i když to nebylo na popravišti nýbrž po psychickém vyčerpání nad ztrátou milého a s reálnou obavou ze zatčení.

Paradoxem celého případu je, že 9. prosince 1942 Policejní ředitelství v Praze odpovědělo na dotaz Okresního soudu v Hlinsku ze 17. listopadu 1942, kde byla projednávána ztráta ocelového lana, aby ředitelství sdělilo místo pobytu Václava Khodla. Policejní ředitelství ve své odpovědi uvedlo, že „Václav Khol byl 14. VII. 1942 zatčen se svojí rodinou gestapem a od té doby se nachází ve vazbě.“ Hlinecký okresní soud ztratil svého hlavního obviněného. Václav Khodl v době odeslání této odpovědi byl již 46 dnů po smrti.

Nebyla to však poslední tečka za celým příběhem rodiny Khodlových. Krátce po válce byl v americké okupační zóně zadržen Robert Eret, kancelářský pomocník na poznávací službě u řídící služebny pražského gestapa. Na výzvu československých orgánů byl převezen do Prahy a zde byl postaven před tribunál MLS. 25. listopadu 1946 v jeho případě svědčila Antonie Bejčková, která prohlásila, že vybavení bytu manželů Khodlových bylo soustředěno v bytě v Praze VII, Bubenská č. 3, kde za války Eret bydlel. „Když jsem se do bytu dostala po revoluci, zjistila jsem, že byt je téměř vykraden a nábytek zničen z větší části, protože z onoho domu se střílelo, či snad se o něj bojovalo, protože to byl dům, kde bydleli příslušníci Gestapa.

Pátrala jsem v této věci dále a zjistila jsem pobyt matky obviněného v Manětíně u Plzně a při návštěvě u ní zjistila jsem, že s věcí mých příbuzných u ní byly uloženy následující věci: dřevěný gramofon zn. Gramola s 10 alby desek, dále tam byly české knihy a to i knihy po mém otci, dále stříbrná souprava pro 6 osob na černou kávu z Persie, dále jsem tam našla oblek po mém synovci, který si dal obviněný přešíti a nosil ho, dále šedý oblek po švagrovi a trenčkot a všechno již přizpůsobené na obviněného a dámské kolo po mé sestře.

Žádá, aby byl obviněný vyslechnut o tom, jak naložili s věcmi, zejména zdá-li dostal po mých příbuzných skvosty 2 briliant. prsteny, perlové náušnice a další skvosty, již seznam předložím.“ O dva dny později se to podařilo. Bejčková dodala seznam věcí, které byly v Khodlově bytě a nebyly nalezeny v bytě Ereta. V protokolu dále podotkla, že v bytě u Eretů bylo dokonce nalezeno vysvědčení po popraveném Václavu Khodlovi ml. a to jak školní tak i z techniky. V Eretově bytě byly nalezeny i rodinné fotografie Khodlových. Ty byly však poškozeny a potrhány. Do jednoho rámu po rodinné fotografii dokonce Eret vložil svoji fotografii v uniformě.

Eret se k uvedenému vyjádřil takto: „jest pravda, že mně byl nabídnut na Gestapu nábytek, jelikož jsem se musel stěhovati z Vídně a byl mi přidělen byt v Praze VII., Bubenská 3, byl mi nabídnut nábytek v bytě ve Vysočanech po Kodlových. Na nábytek jel jsem se podívati a koupil jsem jej za stanovenou cenu Gestapem resp. Německým majetkovým úřadem, podle zvláštního seznamu věcí něco přes 11.000 K. Bylo to zařízení kuchyně a pokoje. K tomu dále patřilo zařízení ve vile ve Svépravicích, rovněž po Kodlových. Odtamtud jsem odvezl jednu skříň resp. knihovna to byla, která patřila k zařízení pokoje otoman.“ Eret dále ve výslechu pokračoval: „Popírám, že by v bytě bylo: rádio-přijímač, elektrolux, velký koberec čtvercový, linoleum do kuchyně, broušené sklo, budíky 2, asi 2 nebo 3 ozdobné polštáře, nějaké české knihy jsem rozdal a nějaké jsem dal k matce, kamna 2, sporák, vařiče, sádlo a vůbec potraviny.

Byly tam asi 2 pánské obleky, myslím, že tam byl pánský převlečník /trenčkot/. Sbírka poštovních známek tam nebyla, dále nebyly tam žádné skvosty, byl tam gramofon s deskami.“ Na deskách i na knihách „byly hůlkovým písmem zlatým buď iniciály K. ne S, buď jako Josef Smrž, plným jménem.“

Tak se majetek významných odbojářů ocitnul v rukou úředníka pražského gestapa Ereta, který se jako tlumočník zapojil do vyšetřování po útočnících na R. Heydricha a jehož švagrová se v roce 1944 stala manželkou Karla Jerhota – Čurdy z výsadku OUT DISTANCE, agenta pražské řídící úřadovny gestapa.

Robert Eret, narozen 9. března 1906 v Trnovanech, bytem Praha byl odsouzen 8. dubna 1947 MLS na 10 let za převzetí majetku za nepříznivých podmínek popravených českých manželů a za zločin proti státu.

 

Vlastislav Janík, badatel, delegát Mauthausenského výboru v České republice

 

Zdroje:

AHMP - Matrika narozených farního úřadu Českobratrského evangelického sboru u sv. Klimenta v Praze na Novém Městě z let 1894-1899, signatura EVK N5, folium 53, č. postup. 156.

Poválečné svědectví Františka Kratochvíla odborného učitele Horní Počernice III – Svépravice, Nerudova 99. Za toto svědectví děkuji J. Čvančarovi

Jiří Hofman narozen r. 1922, studující 1922, bytem Praha IX, Královská 570.

Vojtěch Šustek: Atentát na Reinharda Heydricha Edice historických dokumentů, Scriptorium 2013

Právo lidu 19. srpna 1945 – článek Z archivu československé sociální demokracie, Tak byl proveden atentát na Heydricha

NA fond Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna – 1941-1950, značka fondu PŘ 1941-1951, karton 5380, signatura K 2954/9 Khodl Václav

Jaroslav Čvančara, Vlastislav Janík, Václav Ledvinka, Vojtěch Šustek – Pamětní kniha 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu

Archiv Jaroslava Čvančary (AJČ)

Profesor MUDr. Evžen Čech Dr. SC (*1932) Moje teta Fanynka. In: Dolnopočernický zpravodaj č. 7/8/9 2011 str. 20 a audiozáznam rozhovor s prof. MUDr. Evženem Čechem DrSc. ze září 2012 v držení autora.

SOA MLS Praha spis Ls 5060/46 Robert Eret - výslechový protokol před MLS v Praze XIV

Die Geschichte der Familie Khodl

 

Jugend

 

Václav Khodl wurde am 23. Oktober 1895 in Prag-Vysočany Nr. 110 als Kind von Václav Khodl und Josefa Khodlová, geborene Pochopová, geboren. Getauft wurde er von Václav Karl im Dom der Evangelisch Reformierten Kirche. Sein Vater, Václav Khodl Sen. wurde am 2. September 1865 geboren. Er stammte aus Plzeň und war von Beruf Kesselschmied. Er war römisch-katholischen Bekenntnisses. Václav Khodl Sen. war als Kesselschmiedemeister in der Maschinenbaufabrik Českomoravská Kolben a Daněk in Vysočany angestellt. Er kam bei einem Erdbeben in Serbien ums Leben, als er dort auf Montage war. Seine Frau Josefa wurde am 1. März 1865 in Svojkov bei Jičín geboren und war evangelischen Bekenntnisses.

Václav Khodl lernte seine künftige Ehefrau Emanuela Smržová im Laientheater in Vysočany kennen. Sie wurde am 5. Dezember 1897 als Tochter von Josef und Anna Smržová in Vysočany Nr. 134 geboren.

Hochzeit feierten Václav Khodl und Emanuela Smržová am 18. Oktober 1919 in der evangelischen Kirche der reformierten calvinistischen Kirche „U Klimenta“ in Prag 1. Am 15. August 1920 wurde ihr Sohn Václav geboren.

Václav Khodl lernte nach seinem Vater den Beruf des Kesselschmieds. Anschließend arbeitete er als Monteur, technischer Kontrolleur und Zeichner bei der Firma Českomoravské-Kolben-Daněk in Vysočany. Am Höhepunkt der Firma montierte Václav Khodl ČKD-Erzeugnisse unter anderem in Bulgarien oder auch im exotischen Persien. Emanuela Khodlová kümmerte sich um den Haushalt. Allgemein lässt sich sagen, dass es der Familie während der Zeit der 1. Republik gut ging. Diese Annahme wird auch dadurch gestützt, dass die Khodls in den 20er Jahren in Svépravice bei Horní Počernice ein Baugrundstück kauften und auf diesem mit Hilfe des Bruders von Emanuela Khodlová, Václav und mit Hilfe des Bruders Jan von Václavs Seite im Jahre 1928 eine Villa errichteten, die den Namen Emka erhielt. Diese Villa bewohnten sie bis zu den 40er Jahren teilweise und vermieteten den freien Teil. Sein Sohn ging nach Abschluss des Realgymnasiums ab Herbst 1937 auf die Höhere Industrieschule in Smichov, wozu sein Vater ein Führungszeugnis beantragte, um die Aufnahme des Sohnes auf der Schule zu ermöglichen. Im Juni 1942 legte er die Abschlussprüfung ab und plante dann, bei der Fa. Avia in Letňany anzufangen. Aus diesem Grunde stellte er einen Antrag auf Ausstellung eines Führungszeugnisses, in dem sein Beruf als technischer Angestellter angegeben war, was Bedingung für seinen Eintritt in die Firma war.

Václav Khodl Jun. spielte an seinem Wohnort in Svépravice Fußball für den örtlichen Klub SK Chvaly.

 

Hilfe für die Fallschirmspringer

Die Attentäter der Gruppe ANTHROPOID kamen dank der Hilfe der illegalen Organisation Obec sokolská v odboji (OSVO, Sokol-Gemeinde im Widerstand) schon kurz nach ihrer Ankunft in Prag nach Vysočany. Und zwar konkret zu Jaroslav Piskáček. Jaroslav Piskáček war der frühere Vorsitzende des Sportvereins Sokol in Vysočany und hatte zu dieser Zeit schon eine sog. Fünfergruppe um sich versammelt, die aus den engsten früheren Funktionären bestand. Gerade mit diesen engsten Mitarbeitern begann Jaroslav Piskáček die Aufgabe zu lösen, die ihm bei einer Zusammenkunft der engen Leitung der OSVO gestellt wurde, und zwar beide Fallschirmspringer aus der Gruppe ANTHROPOID unterzubringen. Die genannte Zusammenkunft fand in der ersten Hälfte des Monats Januar 1942 statt und schon bei dieser Zusammenkunft erklärte der Übungsleiter Jugend, Jaroslav Smrž, dass es möglich wäre, die Fallschirmspringer bei seiner Schwester Emanuela Khodlová unterzubringen. Der Grund dafür war der Umstand, dass Václav Khodl häufig auf Montage war und die Familie eine größere Wohnung in der Valdecká ulice Nr. 659/16 in Vysočany besaß. Es ist daher wahrscheinlich, dass der Umzug der beiden Fallschirmspringer an die Adresse der Khodls in Vysočany kurz nach dieser Zusammenkunft erfolgte. Die Fallschirmspringer hielten sich jedoch nicht nur dort auf. Sie wohnten selbstverständlich auch bei Jaroslav Piskáček und Gabčík schlief beim Bruder von Emanuela Khodlová, Václav Smrž, in Prosek, ab der Zeit, als seine Ehefrau Marie erkrankte. Damals bereitete Emanuela Khodlová das Essen sowohl für ihn als auch für Josef Gabčík zu. Die Khodls ermöglichten den Fallschirmspringern auch die Nutzung der Villa in Svépravice. Ein Teil wurde zu dieser Zeit von dem Fachlehrer František Kratochvíl bewohnt und eine Wohnung stand hier leer. In diese Villa wurde nach und nach sämtliches Einsatzmaterial, sowohl die benötigte Ausrüstung als auch die nicht mehr benötigte Ausrüstung in Form der zwei Fallschirme und der Absprung-Overalls aus Horoušany transportiert.

In die Unterstützung der Fallschirmspringer band Václav Khodl seinen Bruder Jan ein, dessen Frau brachte im Frühjahr 1942 Emanuela Khodlová Lebensmittel. In die Tätigkeiten zur Unterstützung der Fallschirmspringer wurde auch der Sohn der Eheleute Khodl, Václav Jun., eingebunden. Dieser begleitete die Fallschirmspringer oft bei ihren Wegen durch Prag, auch in Gesellschaft seines Mitschülers Jiří Hofman, der sich den Fallschirmspringern schon Anfang Januar 1942 vorstellte. Mehrere Male fuhr er mit ihnen auch wegen bestimmter Dinge in die Villa nach Svépravice. Bald vertiefte sich das Verhältnis der Fallschirmspringer vor allem zu Frau Khodlová so sehr, dass sie damit begannen, sie Mama zu nennen und sich zu ihr wie zu einer Mutter verhielten. Zum Muttertag kauften sie ihr gemeinsam Blumen. Die Khodls ließen zusammen mit Jaroslav Piskáček beim Schneider Formáčka aus Vysočany neue Bekleidung für Jan Kubiš nähen.

Das Versteck bei den Khodls wurde bis zum Attentat auf R. Heydrich fast ununterbrochen genutzt. Die Fallschirmspringer kamen und gingen unregelmäßig und es gab auch Fälle, in denen sie erst nach längerer Zeit zurückkehrten. Nach der Ankunft von Josef Valčík und Adolf Opálka in Prag kannten auch diese Fallschirmspringer die Adresse der Khodls.

Ansonsten schien es so, dass das Leben der Fallschirmspringer in Vysočany fast idyllisch war. An den Abenden bei den Khodls spielten sie Karten. An diesen Zusammenkünften nahmen auch die Mutter von Emanuela, Anna Smržová und der Mitschüler von Václav Khodl, Jiří Hofman, teil.

Trotzdem blieben die Fallschirmspringer immer einsatzbereit. Sie trugen ihre Pistolen immer bei sich und legten sie nachts unter das Kopfkissen. „Sie warnten die Schwester immer vor der Gefahr, in die sie sich begab, und sagten gleichzeitig, dass sie sich, sie und ihren Sohn im Falle einer Bedrohung durch die Gestapo erschießen würden.“

 

Vorbereitungen auf das Attentat

Die Vorbereitungen auf das Attentat wurden im Frühling intensiviert. Vor Ostern fanden die Eheleute Heydrich endlich einen Ort, wo sie sich dauerhaft niederlassen konnten. Ihnen wurde das Empireschloss in Panenské Břežany angeboten, in dem bis zum 22. September 1941 Konstantin von Neurath wohnte. Das Schloss gefiel den Eheleuten Heydrich, vor allem der Ehefrau Lina. Davon hatten die Fallschirmspringer selbstverständlich erfahren und glaubten zuerst, dass gerade die Umgebung von Heydrichs Sitz für die Durchführung eines Attentats geeignet sei. Damit sie bis dorthin gelangen und sich mit dem umgebenden Gelände vertraut machen konnten, mussten Fahrräder für die Fallschirmspringer besorgt werden. Das Damenrad, auf dem Josef Gabčík fuhr, konnte bei der Familie Moravec aus Žižkov besorgt werden. Für das Herrenrad sorgte Jaroslav Smrž indem er sein Rad Jan Kubiš auslieh und für sich selbst ein Rad von seinem Bruder Václav besorgte. Ab diesem Zeitpunkt begannen die Fallschirmspringer von ihren Ausflügen „irgendwohin bei Kladno…sehr müde und schlammbespritzt“ (Zeugenaussage Hoffmann), „nass vom Tau, aber sie haben nie etwas erzählt“ (Šustek 1946) zurückzukehren, oft kamen sie erst nach vielleicht drei Tagen zurück. Wahrscheinlich zwei Mal nahmen sie auch Václav Khodl Jun. zu einer gemeinsamen Ausfahrt mit. Einmal auch mit seinem Freund Jiří Hofman. An einer dieser Ausfahrten mit den Fallschirmspringern beteiligte sich auch Karel Rohlíček, der durch die Eheleute Khodl in die Unterstützung der Fallschirmspringer eingebunden wurde. Er beteiligte sich an der „Erkundung des Geländes durch eine Fahrt auf dem Fahrrad in der Nähe von P. Břežany. (Die Fallschirmspringer – Anm. des Autors) wollten wissen, wo sich Břežany befindet.“ Zusammen mit Václav Khodl begleitete Karel Rohlíček J. Kubiš und J. Valčík durch Prag. Davon, dass es sich um Fallschirmspringer handelte, erfuhr er erst nach dem Muttertag.

Ein Überfall auf Heydrichs Wagen im freien Gelände war eine der Angriffsvarianten und wurde beim Training der Gruppe in Betracht gezogen. Dem entsprach die Zusammenstellung der Einsatzausrüstung, die den Fallschirmspringern der Gruppe ANTHROPOID zur Verfügung stand. Die Kiste B ihres Einsatzmaterials enthielt nämlich einen Bombenwerfer TREE SPIGOT mit einer Bombe und einer Spule mit Stahldraht. Es handelte sich um eine neue Waffenart, die im Jahre 1940 in die Ausrüstung der britischen Armee aufgenommen wurde. Die Effektivität der Waffe hing vom guten Zielen und einem im Wesentlichen statischen Ziel ab. Ein fahrendes Ziel mit dieser Waffe zu treffen, war sehr unsicher. Aus diesem Grunde war es für eine höhere Trefferwahrscheinlichkeit erforderlich, die Bewegung des Zieles zu verlangsamen bzw. dieses vollständig zum Stillstand zu bringen. Daher hatten die Fallschirmspringer die Idee, die Fahrbahn des Wagens mit einem quer zur Fahrtrichtung gespannten Stahlseil zu sperren.

Da die Fallschirmspringer in ihrem Einsatzmaterial kein Stahlseil zum Anhalten des Wagens hatten, baten sie ihre nächsten Mitarbeiter darum. Dieses besorgte ihnen Václav Khodl Sen., der den 25-30 Meter langen Stahldraht aus Hlinska mitbrachte, wo er damals auf Montage arbeitete. Leider hatte sein Arbeitgeber von diesem Diebstahl erfahren und Václav Khodl Sen. wurde von der Arbeit entlassen. Die gesamte Angelegenheit spielte sich kurz vor dem eigentlichen Angriff auf den stellvertretenden Reichsprotektor ab. Václav Khodl stellte nämlich am 22. Mai bei der Polizeidirektion einen Antrag auf Ausstellung eines Führungszeugnisses zum Zwecke der „Aufnahme in die Avia-Fabrik.“ Die Polizeidirektion übersandte den Antrag an die Staatsanwaltschaft bei der Strafregisterbehörde. Diese gab am 26. Mai 1942 an, dass Václav Khodl „nicht im Strafregister“ verzeichnet ist. Wie die ganze Sache weiter abgewickelt worden wäre und ob Václav Khodl als Angestellter bei der Fa. Avia in Letňany aufgenommen worden wäre, wissen wir nicht. Es lässt sich nur festhalten, dass dieses Ereignis die gesamte Operation ANTHROPOID sehr verkomplizieren konnte, auch deshalb, weil Václav Khodl dies sehr persönlich nahm und Selbstmord begehen wollte. J. Gabčík und J. Kubiš mussten dann eine zeitlang auf ihn aufpassen.

 

Das Attentat

Die Fallschirmspringer wählten zur Ausführung des Angriffs schließlich einen anderen Ort. Dieser war eine Kurve in Prag-Liben. Den letzten Abend vor der Aktion „waren Gabčík und Kubiš bei uns (damit ist gemeint bei Václav Smrž – Anm. des Autors) zum Abendessen in Anwesenheit von Khodl und dessen Sohn. Beide Attentäter waren sehr gut gelaunt, ich erinnere mich noch, dass es Lendenbraten zum Abendessen gab. In dieser Nacht schlief ich in einem Zimmer mit Gabčík, der mir sagte: ,Morgen machen wir es, ich muss mich gut ausschlafen‘ Er sagte mir jedoch nicht, dass ein Attentat begangen werden wird. Ich nahm an, dass einfach irgendeine Sabotageaktion erfolgen sollte. Gabčík schlief sehr gut. Kubiš schlief beim Schwager Khodl in Vysočaný. Morgens am Tag des Attentats kochte ich einen schwarzen Kaffee mit Rum. Gabčík verließ das Haus nach der üblichen Verabschiedung in Richtung Vysočany zu den Khodls und nahm den Rest des Rums in der Flasche mit.“ Dort traf er sich mit Jan Kubiš und sie begaben sich gemeinsam zur Kreuzung der Straßen Kirchmaierová und V Holešovičkách, wo sie um 10 Uhr 36 Minuten das Attentat auf den SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich ausführten. Josef Gabčík floh vom Angriffsort in Richtung Trojský most (Troja-Brücke) und fand einen ersten Unterschlupf in der Wohnung der Familie Svatoš in der Melantrichová ulice 15 in der Altstadt. Dabei ließ er das Damenfahrrad am Tatort. Jan Kubiš begab sich auf seinem Herrenrad über die Kirchmaierová třída in Richtung des Stadtteils Starý Liben, wo er an der Ecke der Straßen Slavatová und Primátorská sein Fahrrad abstellte und zu Fuß zur Wohnung von Václav Novák ging. Von dort ging er nach kurzer Zeit, nachdem er in der Jindřiška Nováková das abgestellte Fahrrad abgeholt hatte, in einem neuen Hemd zu Jaroslav Piskáček in Vysočany. Hier wurde er dann in den Nachmittagsstunden von MUDr. Břetislav Lyčka behandelt.

In den Nachmittagsstunden nach dem Attentat erhielt die Familie Piskáček noch einen weiteren Besuch. Das Ehepaar Novák kam aus Liben zu den Piskáčeks um zu besprechen, wie das Fahrrad, das Kubiš dort gelassen hatte, aus ihrem Haus entfernt werden könnte. Die Wahl fiel auf Miroslav, den Sohn des Ehepaars Piskáček, der sofort wegen des Fahrrads losging und versuchte, es zu den Khodls zu bringen. Leider traf er dort niemanden an und brachte daher das Rad zu den Smržs.

Und wie verbrachten die Khodls den Tag des Attentats? Wie wir schon wissen, schlief Jan Kubiš in der Nacht vom 26. zum 27. Mai bei den Khodls. Hier traf er sich mit Gabčík und beide Fallschirmspringer begaben sich gemeinsam nach Liben. Aus erhalten gebliebenen Zeugenaussagen wissen wir, dass die Fallschirmspringer über ihre Aufgabe im Protektorat niemals vor Khodl sprachen. Nur durch mögliche Anzeichen konnten ihre Mitarbeiter zu dem Schluss kommen, dass sie irgendeine große Sache vorbereiten. „Sie sprachen nie über ihre Aufgaben und verrieten nichts, sie baten nur ab und zu um Hilfe.“ Davon, dass die Fallschirmspringer auch vor engen Mitarbeitern überhaupt nichts erwähnten, zeugt auch die Zeugenaussage von Antonie Bejčková: „(kurz nach deren Ankunft) wurden sie mir durch meine Schwester als deren Bekannte vorgestellt… […] Bei diesem Besuch war auch der Fallschirmspringer Opálka anwesend, dem ich bei diesem Besuch zuerst vorgestellt wurde. Opálka sagte: ,Ihr wisst wahrscheinlich nicht, wer wir sind. Erst wenn ihr eines Tages die Zeitung lest und ihr angeben werdet, wer bei euch geschlafen hat, erst dann werdet ihr wahrscheinlich wissen, wer wir sind.‘ Ansonsten war Opálka nicht sehr mitteilsam. Gabčík und Kubiš unterhielten sich nur über triviale Dinge. Ich besuchte meine Schwester während des Vormittags und mein Besuch dauerte ungefähr eine Stunde.“

Václav Khodl Jun. ging am Tag des Attentats in die Schule, als sich ihr Klassenlehrer vor sie stellte und sagte: „Jugendliche, geht nach Hause, es wurde gerade ein Attentat auf Heydrich verübt. Khodl schaute ihn an, lächelte, und er ahnte, wie viel er erraten hatte.“

Als sich in Prag die Nachricht verbreitete, dass ein Attentat auf den stellvertretenden Reichsprotektor verübt worden war, war Emanuela Khodlová sofort klar, dass ihre „Jungs“ das Attentat ausgeführt hatten. Sie nahm sofort die kleine Kiste mit den acht Handgranaten, die sie zu Hause versteckt hatten und übergab diese schon eine halbe Stunde nach Mittag an Václav Smrž, der an diesem Tag wegen Krankheit zu Hause war. Er versteckte die kleine Kiste mit den Granaten unter einem Haufen Kohle und schickte sie nach Hause. In den Nachmittagsstunden kam noch sein Bruder Jaroslav zu ihm, mit der Bitte, noch eine Granate aufzubewahren.

Die Verschwiegenheit der Fallschirmspringer bezüglich ihrer Mission galt auch nach dem Attentat. Auch hinterher sprachen sie niemals darüber, dass sie das Attentat durchgeführt hatten.

Am zweiten Tag nach dem Attentat machte sich Josef Gabčík auf den Weg, um Kubiš bei den Khodls zu suchen. Leider traf er in der Wohnung niemanden an. Jan Kubiš verbrachte die Nacht bei den Piskáčeks und war an diesem Tag nicht bei den Khodls und Frau Khodlová war zu dieser Zeit einkaufen. Daher warf ihr Josef Gabčík eine Sonderausgabe des Mittagsblatts über das Attentat auf Heydrich mit folgendem Auftrag in den Briefkasten „Mama, sag bitte dem Großen Dulich (Jan Kubiš Anm. des Autors), dass ich in Flora auf ihn warte.“ Unterschrieben wurde mit Dulíšek (Gabčík Anm. des Autors).“ An diesem Tag trafen sich die beiden Fallschirmspringer nicht in Vysočany. Jan Kubiš verließ morgens die Wohnung der Piskáčeks und gelangte über die Adresse der Familie Fafek in die Krypta der St. Cyrill-und-Method-Kirche in der Resslová ulice. Gabčík begab sich erst am 3. Juni als einer der letzten Fallschirmspringer in die Krypta.

Beide Fallschirmspringer erschienen zuletzt am 17. Juni, dem Tag vor dem Überfall auf die St. Cyrill-und-Method-Kirche, in Vysočany. Sie kamen am Abend und hielten sich ungefähr eine Stunde bei den Khodls auf. Emanuela Khodlová bot ihnen ein Nachtlager an, aber sie antworteten diszipliniert „Mama, wir können nicht bleiben, wir sind Soldaten und sollen an unserem Platz bleiben.“ Sie blieben daher nur zum Abendessen, auch an diesem Tag sagten sie nicht, dass sie das Attentat unternommen hätten und weihten auch niemanden in ihre weiteren Pläne ein.

 

Entsorgung der Sachen

Nach dem Attentat musste die Anspannung bei den Menschen, die den Fallschirmspringern vor- und hinterher geholfen hatten, ungeheuer sein. Sie gipfelte selbstverständlich erst nach dem Attentat, auch deshalb, weil einige am Anschlagsort hinterlassene Spuren direkt nach Vysočany in die Umgebung der Familie Khodl führten. Das markanteste Beispiel war der am Anschlagsort zurückgelassene Ballonmantel, der dem Schreiner Václav Hofman gehörte und den Fallschirmspringern von Jiří Hofman überlassen wurde. Der Mantel wurde anschließend in der Auslage des Baťa-Geschäfts auf dem Wenzelsplatz ausgestellt und zusammen mit anderen Sachen auch im Vorfilm aller Kinos im Protektorat gezeigt.

Die in die Unterstützung der Fallschirmspringer eingeweihten Menschen begannen nach dem Attentat belastende Gegenstände, die von der Zusammenarbeit mit den Fallschirmspringern zeugen konnten, zu entsorgen. Zuerst kamen die Fallschirme an die Reihe, die in der Villa in Svépravice aufbewahrt wurden. Václav Smrž hatte seiner Schwester schon in den Wintermonaten empfohlen, die Fallschirme zu vernichten. Diese war jedoch dagegen, da es der Wunsch der Fallschirmspringer selbst war, dass diese aufbewahrt würden. Václav entschied daher, zumindest zu überprüfen, wie die Fallschirme versteckt sind. Er verlangte die Schlüssel der Villa Emka und machte sich ungefähr zwei Wochen nach diesem Gespräch zusammen mit seinem Bruder Jaroslav auf den Weg dorthin. Bei der Untersuchung der Villa stellte er fest, dass die Fallschirme und Maskierungs-Overalls, die vom Absprungort hierher gebracht wurden, bei einer eingehenden Durchsuchung leicht entdeckt werden konnten. Daher schlug er vor, die Fallschirme mit Hilfe eines Bestattungsunternehmens, das von seinem Schwager Vojtěch Paur betrieben wurde, an einen sicheren Ort zu bringen. Alles erfolgte schließlich erst nach dem Attentat. Die gesamte Aktion lief so ab, dass Jaroslav Smrž zusammen mit seinem Schwager mit einem Leichenwagen nach Svépravice fuhr. Hier mussten sie zunächst unauffällig eine eingedeutschte Tschechin aus dem Nachbarhaus für eine Reise nach Klánovice zurückrufen. Dann drangen Emanuela Khodlová und die Verlobte von Václav Khodl Jun., Františka Urbánková mit Hilfe der Schlüssel, die ihnen František Kratochvíl gegeben hatte, in das Zimmer ein, in dem die Fallschirme aufbewahrt wurden, anschließend legten sie diese schnell in die vorbereiteten Särge und fuhren nach Prosek. Für die Entfernung der Overalls aus der Villa sorgte Václav Khodl Jun. mit seinem Freund Hofman. „Einige Tage nach dem Attentat kam Váša (Václav) mit seinem Freund Hofman aus Vysočany, um zwei auf dem Boden versteckte Fliegeroveralls abzuholen.“ Frau Kratochvílová bot ihnen mit zitternden Händen einen „Kriegscognac“ für ihren Mut an. „Überall gab es Durchsuchungen, sie zogen sich diese Overalls schließlich selbst an, damit diese nicht unter den Hosenbeinen und Ärmeln herausschauten, gab ich ihnen Gummis von Einweckgläsern, damit sie die Overalls befestigen konnten. Darüber zogen sie zivile Kleidung an.“ Die Overalls wurden dann für einige Zeit im Schuppen unter dem Kaninchenstall bei den Hofmans in Vysočany aufbewahrt. Auch Hofman wusste nicht, was er damit machen sollte. Daher kam Václav Smrž mit einem Leichenwagen nach Vysočany, wo ihn schon Jiří Hofman und Václav Khodl Jun. erwarteten. Diese warfen ihm das Paket mit den Overalls ins Auto und Václav Smrž legte sie in den Sarg mit dem Fallschirm.

Vojtěch Paur besorgte anschließend einen gefälschten Totenschein und fuhr den Sarg mit dem Fallschirm und den Overalls auf den Ďáblický-Friedhof, wo schon im Voraus das Begräbnis eines Kindes hingerichteter Eltern angemeldet war. Die einzige Teilnehmerin des Begräbnisses war eine angebliche Verwandte von Emanuela Khodlová. Der Sarg mit den Sachen wurde im Kinder-Grabfeld des Ďáblický-Friedhofs in Grab Nr. 135/8/IV eingegraben.

Der zweite Fallschirm blieb jedoch weiterhin eingenäht in der Ottomane (Sofa) in der Villa in Svépravice. Wegen diesem machte sich Václav Smrž erst auf den Weg nach Svépravice, nachdem sein Bruder und seine Schwester verhaftet worden waren. Er entnahm ihn aus der Ottomane und fuhr ihn zu seiner Schwester Antonie Bejčková, die den Fallschirm zerschnitt, mit Petroleum begoss und zu verbrennen versuchte. Das Petroleum brannte an der Oberfläche des Stoffs ab, ohne den Fallschirm zu beschädigen. Die resignierte Antonie lief daher mit dem zerschnittenen Fallschirm am nächsten Tag um 5:30 Uhr zu ihrem Bruder Václav, damit dieser irgendetwas mit dem Fallschirm machte. Zuerst war Václav von der ganzen Situation überrumpelt. Dann hatte er die Idee, den Fallschirm mit auf die Arbeit zu nehmen und sich mit dem Fabrikdirektor Ing. Josef Zeithammer zu beraten. Ing. Zeithammer löste das ganze Problem so, dass er eine der Versandkisten mit für die Wehrmacht bestimmtem Militärmaterial öffnete und den Fallschirm in die Kiste legte.

 

Václav Khodl Jun.

Wie schon gesagt, war auch der Sohn der Khodls, Václav, in das Unterstützungsnetzwerk der Fallschirmspringer eingebunden. Dieser war seit dem 1. Oktober 1941 in der Villa in Svépravice polizeilich gemeldet, meldete sich jedoch am 1. Dezember 1941 nach Vysočany um. Er begleitete die Fallschirmspringer mehrere Male als ihr Führer in Prag und führte einige Male zusammen mit ihnen Geländeerkundungen, wahrscheinlich im Gebiet von Panenské Břežany, durch. Die Fallschirmspringer übertrugen ihren Optimismus auf ihn, der seine Quelle in dem Glauben an ein baldiges Kriegsende hatte und im tschechoslowakischen Militär auf den Britischen Inseln allgemein vorherrschend war. Nach dem Attentat und vor allem durch den harten psychologischen Druck auf die Bevölkerung wurde er jedoch von einer tiefen Depression befallen, die sich nach der Entdeckung des Verstecks der Fallschirmspringer in der St. Cyrill-und-Method-Kirche noch vertiefte. Dass die Fallschirmspringer gefasst wurden, erfuhr er morgens, als er zur Schule, zum Abitur, ging, aus dem Tagesblatt, in dem auch ihre Fotos veröffentlicht waren. Durch die Konfrontation mit den veröffentlichten Aufnahmen und dem letzten Besuch der Fallschirmspringer bei den Khodls war ihm klar, dass sie sie „tatsächlich haben“.Bis dahin glaubten nämlich viele Tschechen, dass die Nachrichten über den Kampf in der Resslová ulice nur raffinierte Propaganda seien, die am Tag des Endes der Amnestie zeigen sollte, dass die Deutschen es geschafft hatten, die Fallschirmspringer selbst zu ermitteln. Die im Tagesblatt veröffentlichten Fotos überzeugten ihn jedoch vom Gegenteil.

Schon auf der Gewerbeschule lernte Václav Khodl Františka Urbánková kennen. Františka, von ihren Bekannten meist Fanynka genannt, arbeitete als Bankangestellte in der Innenstadt von Prag, wohin sie täglich mit dem Zug von Dolní Počernice fuhr. Sie war ein nettes und stilles Mädchen mit wunderschönen blauen Augen, feinen Händen und schlanken Brüsten. Sie hatte ein nettes Lächeln und war immer fröhlich. Demgegenüber war Václav Khodl Jun. eher wortkarg mit schwarzen lockigen Haaren. Zu ihrem zwanzigsten Geburtstag am 9. Dezember 1939 schrieb er ihr folgenden Brief: „Ich glaube, dass Deine Sehnsüchte und Wünsche bestimmt wunderschön sind, vielleicht musst Du auf deren Erfüllung warten, vielleicht werden Hindernisse im Weg stehen, aber glaube mit mir, wenn die Sonne der Freiheit neu über unserem Land erstrahlt, wird auch für Dich und mich einer der größten Wünsche in Erfüllung gehen.“ Ihre Beziehung schritt so weit fort, dass sie sich verlobten und Vašek (Václav) ihr einen Verlobungsring schenkte. Ihr Vater František Urbánek war Bäckereiarbeiter und bei den Gebrüdern Tomáš angestellt, die in Dolní Počernice neben der Gastwirtschaft Barborka auch eine Bäckerei besaßen. Ihre Mama Františka war gestorben und ihr Papa hatte eine zweite Frau geheiratet. Diese war leider nicht sehr nett zu Fanynka. Františka fand daher bei den Khodls ein Gefühl von Sicherheit und Geborgenheit. Natürlich weihten sie sie ebenfalls in die Ereignisse ein, die seit Januar ihren Lebensinhalt bildeten. Fanynka beteiligte sich daher zusammen mit Antonie Bejčkova und Emanuela Khodlova in der Zeit nach dem Attentat an der Entsorgung des Stahlseils, das in der Villa in Svépravice aufbewahrt wurde. Damals einigten sich die Frauen darauf, das Seil in Dolní Počernice in einen Brunnen zu werfen.

Nach der Verhaftung von Václav Khodl Jun. lebte Fanynka unter ständiger Hochspannung. Einerseits hatte sie ihren Liebsten verloren, mit dem sie eine gemeinsame Zukunft geplant hatte, andererseits drohten ihr als aktiver Helferin der Fallschirmspringer Verhaftung und Tod. Diese Umstände wirkten so stark auf sie ein, dass sie aufhörte zu essen und obwohl sie der örtliche Arzt Madar zur inneren Ruhe ermahnte, starb sie an der übergroßen nervlichen Anspannung im Alter von 24 Jahren, ein dreiviertel Jahr nach Václav.

 

Verhaftung

Einen Tag nach der Umzingelung der Kirche traf Václav Khodl seine Schwägerin Antonie Bejčková im Bus und begann sie gleich vor dem geöffneten Anzeiger, in dem die Fotos der erschossenen Fallschirmspringer Gabčík und Kubiš abgebildet waren, zu fragen: „Kennst Du die?‘ Worauf ich ihm antwortete: ‚Vendo (Václav), um Gottes Willen, ich bitte Dich, versteck das.‘ Es waren nämlich viele Leute im Bus und ich wusste nicht, ob uns nicht jemand beobachtet.“

Am Dienstag, dem 14. Juli 1942 gingen die Geschwister Smrž am Nachmittag in das Krankenhaus, in dem Marie Smržová, die Ehefrau von Václav Smrž, lag. Damals versicherte ihr ihre ältere Schwester Emanuela, dass sie bei einer Verhaftung alle Schuld auf sich nehmen würde. Am Abend dieses Tages um 19:30 Uhr wurde die Familie Khodl verhaftet. Eine weitere Verhaftung erfolgte am nächsten Tag. An diesem wurden die Eheleute Jaroslav und Jarmila Smržová verhaftet. Weitere Verhaftungen gab es in Vysočany nicht mehr.

Am Tag der Verhaftung von Emanuela Khodlová wurde ihrem Sohn Václav von der Polizeidirektion die Bescheinigung über seine Unbescholtenheit für das Ablegen der Maturaprüfung zugesandt. Zwei Tage lang wurde das Schreiben mit der Bescheinigung beim zuständigen Postamt aufbewahrt und am 26. August als nicht abgeholte Sendung an die Polizeidirektion zurückgeschickt.

Die Familie Khodl wurde zuletzt in die Kleine Festung Terezín verlegt. Auch hier blieben die Familienmitglieder nicht von der Folterung durch die Deutschen verschont. Emanuela Khodlová wurde zum Beispiel vor den Augen ihres Sohnes Václav von mehreren Verhörbeamten gequält. Dieser fiel vor ihnen auf die Knie und bat, sie von der Folterung zu verschonen. Seine Mutter sagte jedoch stolz: „Kniee nicht vor denen nieder, die sind es nicht wert.“

Die Familie Khodl wurde am 29. September 1942 von einem Standgericht in Abwesenheit zum Tode verurteilt. Die Vollstreckung fand am 24. Oktober 1942 im KZ Mauthausen statt. Emanuela Khodlova wurde um 10 Uhr acht Minuten durch einen Schuss in den Hinterkopf erschossen. Ihr Ehemann um 16 Uhr 22 Minuten und Václav Khodl Jun. um 16:26 Uhr.

 

Schluss

Ohne die Familie der Eheleute Khodl und vor allem ohne Emanuela Khodlová hätten die Fallschirmspringer der Gruppe ANTHROPOID nicht so ein gutes Umfeld gehabt, wie es durch diese für sie geschaffen wurde. Dank ihrer tapferen Haltung wurden weder Václav Smrž und Antonie Bejčková, die Geschwister, die ebenfalls in die Unterstützung der Fallschirmspringer eingebunden waren, noch die Verlobte Františka Urbánková, verraten. Diese bezahlte ebenfalls mit ihrem Leben für die Unterstützung der Fallschirmspringer, wenn auch nicht in der Hinrichtungsstätte, so doch durch die psychische Erschöpfung wegen des Verlusts ihres Liebsten und der realen Gefahr ihrer Verhaftung.

Ein Paradoxon des gesamten Falles ist, dass die Polizeidirektion in Prag am 9. Dezember 1942 auf eine Anfrage des Bezirksgerichts in Hlinsko vom 17. November 1942, bei dem der Verlust des Stahlseils erörtert wurde, dahingehend antwortete, dass die Direktion den Aufenthaltsort von Václav Khodl mitteilen möge. Die Polizeidirektion führte in ihrer Antwort an, dass „Václav Khodl am 14. Juli 1942 mit seiner Familie von der Gestapo verhaftet wurde und sich seitdem in Haft befindet.“ Das Bezirksgericht Hlinec verlor seinen Hauptbeschuldigten. Václav Khodl war zum Zeitpunkt des Versands dieser Antwort schon 46 Tage tot.

Das war jedoch nicht der Schlusspunkt hinter der ganzen Geschichte der Familie Khodl. Kurz nach dem Krieg wurde in der amerikanischen Besatzungszone Robert Eret, Bürohelfer beim Erkennungsdienst in der leitenden Dienststelle der Prager Gestapo verhaftet. Auf Aufforderung der tschechoslowakischen Behörden wurde er nach Prag überführt und hier vor ein Tribunal des MLS (Außerordentliches Volksgericht) gestellt. Am 25. November 1946 machte Antonie Bejčková in seinem Fall eine Zeugenaussage, welche erklärte, dass die Wohnungseinrichtung des Ehepaars Khodl in eine Wohnung in Prag VII, Bubenská Nr. 3, gebracht wurde, wo Eret während des Krieges wohnte. „Als ich nach der Revolution in die Wohnung kam, stellte ich fest, dass die Wohnung fast vollständig ausgeraubt und das Mobiliar zum größten Teil zerstört war, da aus diesem Haus geschossen wurde, oder sogar um dieses Haus gekämpft wurde, weil dies ein Haus war, in dem Gestapoangehörige wohnten.

Ich forschte in dieser Sache weiter nach und stellte den Wohnsitz der Mutter des Beschuldigten in Manětín bei Plzeň fest. Bei einem Besuch bei ihr stellte ich fest, dass von den Sachen meiner Verwandten bei ihr folgende Sachen aufbewahrt wurden: ein hölzernes Grammophon der Marke Gramola mit zehn    Plattenalben, ferner waren dort tschechische Bücher, auch Bücher, die meinem Vater gehört hatten, ferner ein silbernes Mokkaservice für sechs Personen aus Persien, ferner fand ich dort einen Anzug, der meinem Neffen gehört hatte, den sich der Beschuldigte hatte umarbeiten lassen und selbst trug, ferner einen grauen Anzug, der meinem Schwager gehört hatte und einen Trenchcoat. Alles war schon an den Beschuldigten angepasst. Ferner war dort auch das Damenrad meiner Schwester.

Ich verlange, dass der Beschuldigte darüber verhört wird, was er mit den Sachen gemacht hat, insbesondere, ob er nach meinen Verwandten folgende Schmuckstücke erhalten hat: zwei Brilliantringe, Perlenohrringe und weitere Schmuckstücke, deren Aufstellung ich vorlege.“ Zwei Tage später ist dies gelungen. Frau Bejčková legte eine Aufstellung der Sachen vor, die in der Wohnung der Khodls waren und nicht in Erets Wohnung gefunden wurden. Im Protokoll merkte sie ferner an, dass in der Wohnung bei den Erets sogar Bescheinigungen des hingerichteten Václav Khodl Jun. gefunden wurden, sowohl Schulbescheinigungen als auch technische Bescheinigungen. In Erets Wohnung wurden auch Familienfotos der Khodls gefunden. Diese waren jedoch beschädigt und zerrissen. In einen Rahmen, in dem ein Familienfoto war, steckte Eret sogar ein Foto von sich selbst in Uniform.

Eret äußerte sich dazu wie folgt: „es ist richtig, dass mir auf der Gestapo Möbel angeboten wurden, da ich von Wien her umziehen musste, mir wurde eine Wohnung in Prag VII., Bubenská 3, zugewiesen und mir wurden die Möbel in der Wohnung in Vysočany, die den Khodls gehört hatten, angeboten. Ich ging mir die Möbel anschauen und kaufte sie für den von der Gestapo bzw. dem Deutschen Vermögensamt festgesetzten Preis, gemäß einer besonderen Aufstellung der Sachen, für etwas über 11.000 Kronen. Das war eine Küchen- und Zimmereinrichtung. Dazu gehörte weiterhin die Einrichtung in der Villa in Svépravice, die ebenfalls den Khodls gehört hatte. Von dort holte ich einen Schrank bzw. Bücherschrank ab, der zu der Einrichtung im Zimmer mit der Ottomane (Sofa) gehörte.“ Eret setzte seine Ausführungen im Verhör wie folgt fort: „Ich bestreite, dass sich Folgendes in der Wohnung befand: ein Radioapparat, ein Electrolux, ein großer viereckiger Teppich, Linoleum in der Küche, geschliffenes Glas, zwei Wecker, zwei oder drei Schmuckkissen (irgendwelche tschechischen Bücher habe ich verteilt und manche meiner Mutter gegeben), zwei Öfen, ein Herd, Kochplatten, Speck, erst recht befanden sich dort keine Lebensmittel.

Dort befanden sich zwei Herrenanzüge, ich denke dass ein Herren-Überzieher (Trenchcoat) dabei war. Eine Briefmarkensammlung war dort nicht, ferner waren dort keine Schmuckstücke, dort war ein Grammophon mit Platten.“ Auf den Platten und auf den Büchern „waren in goldenen Großbuchstaben entweder die Initialen K. oder S. oder der Name Josef Smrž in voller Länge geschrieben.“

So gelangte das Eigentum der bedeutenden Widerstandskämpfer in die Hand des Prager Gestapobeamten Eret, der sich als Dolmetscher an der Untersuchung des Attentats auf R. Heydrich beteiligt hatte. Seine Schwägerin wurde im Jahre 1944 zur Ehefrau von Karl Jerhot (Čurda) von der Fallschirmspringerbesatzung OUT DISTANCE, des späteren Agenten der leitenden Dienststelle der Prager Gestapo.

Robert Eret, geboren am 9. März 1906 in Trnovany, mit Wohnsitz in Prag, wurde am 8. April 1947 vom MLS wegen der Inbesitznahme von Eigentum von während der Okkupation unter feindlichen Bedingungen hingerichteten tschechischen Eheleuten sowie wegen eines Verbrechens gegen den Staat zu zehn Jahren Haft verurteilt.

 

Vlastislav Janík, Forscher, Delegierter des Mauthausen-Komitees in Tschechien

 

Quellen:

Archiv von Jaroslav Čvančara (AJČ)

AHMP (Archiv der Hauptstadt Prag) - Geburtsregister des Pfarramts der Kirche der Tschechischen Brüder „U Klementa“ in Prag Nové Město der Jahre 1894-1899, Signatur EVK N5, Folium 53, Vorgangsnummer 156.

Jaroslav Čvančara: Někomu život někomu smrt. (Für jemanden das Leben, für jemanden den Tod.) Československý odboj a nacistická okupační moc (Der Tschechoslowakische Widerstand und die nazistische Okkupationsmacht) 1941-1943. Laguna 1997

Jaroslav Čvančara, Vlastislav Janík, Václav Ledvinka, Vojtěch Šustek: Gedenkbuch der 294 Helden und Opfer der Heydrichiade, die in Mauthausen hingerichtet wurden.

Dolnopočernický zpravodaj (Anzeiger von Dolní Počernice) Nr. 7/8/9 2011, Seite 20 und Tonaufzeichnung eines Gesprächs mit Prof. MUDr. Evžen Čech DrSc. von September 2012 im Besitz des Autors.

Vojtěch Šustek: Das Attentat auf Reinhard Heydrich, Edition historische Dokumente, Scriptorium 2013

http://sokolvysocany.unas.cz/almanach/almanach.htm

NA Fond der Polizeidirektion Prag II – allgemeine Registratur – 1941-1950, Zeichen des Fonds PŘ 1941-1951, Karton 5380, Signatur K 2954/9 Khodl Václav.

Právo lidu (Recht des Volkes) 19. August 1945 – Artikel aus dem Archiv der tschechischen Sozialdemokratie: Tak byl proveden atentát na Heydricha (So wurde das Attentat auf Heydrich durchgeführt).

SOA MLS Prag Akte Ls 5060/46 Robert Eret - Verhörprotokoll vor dem MLS in Prag XIV vom 25. November 1946 Antonie Bejčková

Zeugenaussage von František Kratochvíl, Fachlehrer in Horní Počernice III – Svépravice, Nerudova 99, nach dem Krieg. Für diese Zeugenaussage danken wir J. Čvančar.

Zeugenaussage von Jiří Hofman, geb. im Jahre 1922, Anschrift Prag 9, Královská 570

 

Weitere Informationen zur Person hinzufügen...